Úprava vodního režimu lesních pozemků

Zlepšování vodního režimu půd bylo již v minulosti a zůstává do budoucna jedním ze základních prvků úspěšné obnovy lesních porostů, zlepšení jejich stability, zdravotního stavu a produkce dřeva. Vlivem různých příčin zamokření se vytváří převlhčený půdní profil. Půdní vrstvy se postupně sytí vodou tak, že půda neobsahuje dostatečný objem vzduchu a dochází ke snížení nebo znemožnění chemických a mikrobiologických procesů podmiňujících potřebné fyziologické funkce pěstovaných kultur. Popsanému nežádoucímu vývoji zabraňujeme odvodněním půdy. Odvodnění vytváří podmínky pro rychlý odtok nadbytečného množství vody z půdních gravitačních pórů. Tím zvyšuje potřebný obsah vzduchu v půdě pro oxidační proměnu látek a aerobní mikrobiální procesy, které jsou důležité z hlediska živinného režimu půd, a zvětšuje se prostor pro kořenový systém dřevin.

Příčiny zamokření lesních půd
Zamokření bývá přirozené nebo je spojeno s nevhodným zásahem člověka. Mezi přirozené příčiny zamokření patří např. soustředění vody do terénních depresí při tání sněhu a dešti, vývěry podzemních vod (prameny), zvýšení hladiny podzemní vody v okolí vodotečí. Také bránění průsaku vody do půdní spodiny výše položenou nepropustnou vrstvou patří k častým příčinám zamokření. Z antropogenních vlivů lze jmenovat nevhodně vedené komunikace, špatně umístěné cestní propusty, umělé svedení vody do depresí, narušení hydrologických poměrů lokality apod.
V horských oblastech na rozsáhlých imisních holinách se v prvních letech po těžbě projevilo zejména zamokření vyvolané snížením desukční (odsávací) funkce lesa a rozrušením a zanešením hydrografické sítě v důsledku pojezdu těžebně dopravních mechanizačních prostředků.
Podle příčin a druhu zamokření, délky jeho trvání v průběhu roku a cíle odvodňovacího zásahu (obnova a stabilita porostu, zvýšení retence a akumulace srážek, zamezení rychlého odtoku vody po spádnici, obnova hydrografické sítě) se určuje způsob, intenzita a provedení hydromelioračního opatření. Pro správné provedení odvodňovacího zásahu je nutné příčinu zamokření přesně určit. K tomu slouží venkovní průzkum dané lokality podle ČSN 754100 Pedologický průzkum pro meliorační opatření na zemědělských půdách a podle Metodiky melioračního průzkumu vypracované Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem (ÚHÚL).

Základní pojmy užívané při odvodnění
Hydromeliorace – soubor činností, staveb a zařízení zajišťujících zlepšení přírodních podmínek využívání půdy úpravou vodních poměrů v půdě
Odvodnění půdy – soubor opatření ke sbírání a odvádění vody ze zamokřených a zaplavených území a k jejich ochraně před přitékající vodou
Odvodňovací zařízení – zařízení určené ke sbírání vody a jejímu odvedení do recipientu (vodního toku, nádrže); dělí se na:
– hlavní odvodňovací zařízení (též odvodňovací kostra, svodné příkopy),
– vedlejší odvodňovací zařízení (též odvodňovací detail, sběrné příkopy).
Hlavní a vedlejší odvodňovací zařízení tvoří odvodňovací soustavu.
Systematické (plošné) odvodnění – odvodnění souvisle zamokřené plochy.
Místní odvodnění – odvodnění menších místně zamokřených částí zájmového území.
Povrchové odvodnění – odvodnění soustavou otevřených odvodňovacích příkopů nebo kanálů.
Podzemní odvodnění (drenáž) – odvodnění soustavou krytých drénů a objektů uvnitř půdního profilu, překrytých zeminou.
Postupné (etapové) odvodnění – odvodnění prováděné ve dvou nebo více etapách po zjištění odvodňovacího účinku předchozí etapy.
Další pojmy, jejich definice a značky v technických výkresech obsahuje ČSN 750l40 Vodní hospodářství – Názvosloví hydromeliorací, ČSN 750145 Meliorace – Terminologie v pedologii a ČSN 750146 Lesnickotechnické meliorace – Terminologie.

Provedení melioračního zásahu
Odvodňovací zásahy je nutno plánovat a provádět s ohledem na ekologické a vodohospodářské funkce lesa. Hydromeliorace by měly nejen podporovat produkci dřeva a stabilitu porostů při zachování hydrických funkcí lesa, ale měly by hlavně zabezpečit výsadbu a růst kultur lesních dřevin. V imisních oblastech musí být hydromeliorace prováděny se zvláštním zřetelem na protierozní ochranu půd. Po určení konkrétního cíle hydromelioračního opatření a provedení melioračního průzkumu se vypracovává návrh a projektová dokumentace odvodnění, jejíž součástí by měla být také ekologicko-ekonomická rozvaha. Není účelné budovat rozsáhlé, ekonomicky náročné soustavy odvodnění (výstavba a údržba) tam, kde postačí pročištění stávající hydrografické sítě a její zabezpečení proti erozi, a kde je z ekologického hlediska vhodné zachování přirozeného vývoje hydro-pedologických procesů (maloplošná prameniště a rašelinná oka). K zamezení případného nežádoucího plošného rozšiřování těchto menších lokalit je však nutno odvést přebytečnou vodu obvodovým příkopem. Praktická realizace odvodňovacího zásahu se uskutečňuje podle instrukce č. 6 bývalého Ministerstva lesního a vodního hospodářství z roku l986 nebo jsou vhodně aplikovány zemědělské normy (ČSN 754200 Hydromeliorace. Úprava vodního režimu zemědělských půd odvodněním a ČSN 754306 Hydromeliorace. Odvodňovací kanály). V podstatě se jedná o etapové odvodnění, při kterém by měly být dodrženy základní principy lesnické, ekologické a stavební tak, aby při co nejmenším technickém zásahu bylo dosaženo vytčeného cíle, například obnovy porostů a odrůstání lesních kultur.
Základní a první etapou odvodnění musí být vždy oprava a údržba původní vodotečné sítě za dodržení všech protierozních opatření. V mnoha případech je takovýto zásah plně dostačující, zvláště při jeho doplnění výsadbou dřevin s vysokou transpirační schopností, které snášejí i zamokření (olše, bříza, jasan, jedle).
Při nedostatečném odvodnění v první etapě následují v různém počtu etapy další. Ty spočívají v postupném zahušťování hydrografické sítě umělými příkopy, příkůpky a brázdami. V ojedinělých a specifických případech je možné do systému odvodňovacích příkopů vkládat i uzavřené drenážní prvky z kulatiny (obr.3). Každá následující etapa by měla navazovat až po zhodnocení účinků etapy předešlé. Podle místních zkušeností lze některé etapy slučovat nebo kombinovat. Zemědělské uzavřené drenážní soustavy se v lese nepoužívají vzhledem k zanášení drenážních prvků (trubek, tvarovek, perforovaných PVC hadic apod.) nehomogenní lesní půdou a zarůstání kořeny dřevin. K zajištění trvalého fungování odvodňovací soustavy je nutné provádět častou a pravidelnou údržbu jednotlivých odvodňovacích prvků.
Poslední etapou je pak příprava půdy pro zalesňování (záhrobcová, brázdová a kopečková) s eventuálním využitím melioračních účinků bazických silikátových a uhličitanových mouček, popřípadě s chemickým přihnojením. Jemně mleté moučky upravují fyzikální strukturu půdy a mají také dlouhodobé hnojivé a antiseptické účinky. Svým komplexním působením podporují ujímavost a odrůstání vysazených dřevin.
V imisních horských oblastech je ve svažitém terénu hlavním rizikem odvodnění eroze odvodňovacích kanálů a značné rozčlenění porostů ohrožujících jejich stabilitu. Postup výstavby musí ohrožení erozí minimalizovat.V první základní etapě je nutno pročištěnou a zrekonstruovanou stávající hydrografickou síť zabezpečit proti erozi postupy používanými v lesotechnických melioracích. V druhé etapě následuje vybudování odvodňovacích kanálů s maximální protierozní ochranou. Kanály jsou vedeny individuálně terénem tak, aby zohledňovaly jeho členitost a podchytily pramenné vývěry a místa největšího zamokření. Schématické vedení kanálů je v členitém horském terénu a nehomogenní lesní půdě nevhodné, protože účinnost odvodnění horských stanovišť je ovlivňována možností bočního průsaku svahové vody preferenčními cestami na vzdálenost jen několika metrů. Třetí etapou je zhotovení detailních mělkých příkopů a brázd (převážně dočasného charakteru) s hlavním účelem podpory obnovy porostů. Při obnově porostů je realizována i čtvrtá etapa. Tou je dnes dosti opomíjený způsob výsadby do kopečků (obr.1) a záhrobců a vhodná skladba dřevin. Zvětšení podílu dřevin snášejících větší obsah vody v půdě (olše lepkavá a jedle) nejen přispívá k snazší obnově porostů, ale také k jejich vyšší stabilitě. Uvedené dřeviny mají na vlhkých stanovištích větší odolnost proti větrným vývratům než obvykle vysazovaný smrk.

Hydromeliorační opatření v jednotlivých lesních vegetačních stupních podle lesních typů

Pro snazší orientaci v zamokřených lokalitách použijeme přehled lesních typů a jejich souborů v jednotlivých lesních vegetačních stupních převzatý z typologického systému Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. Budou nás zajímat především stanovištní kategorie vodou ovlivněných půd vegetačních řad v pořadí podle zmenšující se intenzity zamokření – rašelinná, podmáčené, oglejená a obohacená vodou. Dle délky zamokření si tato stanoviště ještě rozdělíme na trvale zamokřená stanoviště a na periodicky zamokřená stanoviště. Typologické zařazení každého konkrétního porostu či lokality je zaneseno v příslušném lesním hospodářském plánu (lesní hospodářské osnově).

Trvale zamokřená stanoviště
Řada rašelinná – kategorie rašeliny (R)
Rašeliny představují specifický druh půdy, vyžadující odlišné hospodaření. Meliorační opatření na rašelinách budou proto popsána souhrnně pro všechny lesní vegetační stupně. Hlavní rozšíření mají rašeliny v 0. lesním vegetačním stupni (borovém) a dále ve vyšších (6. – 9.) s maximem rozšíření v 7. lesním vegetačním stupni. V současné době je značná část rašelinných lokalit vzhledem k zachování vzácných přírodních společenstev vyhlášena za chráněná území a rezervace. Tyto lokality je třeba ponechat přirozenému vývoji a neodvodňovat je. Naopak je třeba zamezit ovlivnění jejich vodního režimu z okolí. Pokud je budován obvodový příkop, který má zabránit rozšíření zamokření do okolních porostů, je třeba, aby tímto zásahem nebyl narušen vodní režim rašeliniště.
Mimo chráněná území v porostech určených k hospodaření je úprava vodního režimu nutná, zvláště pak u lesního typu 0R1 (rašelinný bor borůvkový na přechodových rašelinách). Tento typ vznikl odvodněním původních blatkových borů. Zde založené smrkové porosty jsou značně náročné na stabilizovaný vodní režim s hladinou podzemní vody v hloubce minimálně 0,5 m během celé obmýtní doby porostu. Je proto vhodnější přeměnit smrkové porosty na borové s příměsí břízy. Hladinu podzemní vody lze stabilizovat systémem otevřených svodných a sběrných příkopů. Poněkud pracnějším, avšak rovnocenným a z hlediska údržby mnohem výhodnějším opatřením je použití tyčových sběrných drénů (obr.3). U tyčových drénů odpadá problém zarůstání. Pro návrh rozchodů příkopů a drénů na souvislých plochách lze využít podklady a výpočtové vzorce uvedené v odvodňovacích ČSN normách nebo lze zachovat i rozchody původních melioračních soustav z minulého století, navržené empiricky. K regulaci množství vody odváděné v suchých obdobích je vhodné na odvodňovacích kanálech použít dřevěných stavítek.
Lesní typ 0R2 tvoří přechod mezi přirozeným blatkovým borem a přeměněnými kulturními porosty na odvodněných rašelinách. Podle konkrétních podmínek porostu je zde možno využít k zalesnění borovice blatky, případně upravit vodní režim obdobně jako u lesního typu 0R1. Pěstební zásahy v kulturních smrčinách pak musí směřovat k vypěstování odolných, hluboko zavětvených porostů.
Bohatší rašelinné půdy s hlouběji zakleslou hladinou podzemní vody zastupují lesní typy reliktních smrčin 4. a 5. vegetačního stupně. Zde jsou podmínky pro růst smrku lepší, zejména v typech 4R1 a 4R3 se smrk velmi dobře přirozeně zmlazuje. Jeho přirozené zastoupení je vyjádřeno i v cílové skladbě porostů, spolu s borovicí, jedlí a břízou. Případná úprava vodního režimu musí udržovat optimální hloubku hladiny podzemní vody pod 0,5 m. Současně je třeba zabránit jejímu přílišnému kolísání.
Soubory lesních typů rašelinné kategorie 6. až 9. vegetačního stupně se vyskytují převážně v podhorských a horských oblastech. Ve většině případů jde o lokality se zvýšeným významem vodohospodářským, přírodovědeckým a krajinářským. Proto technické řešení úpravy vodního režimu bude přicházet v úvahu jen při údržbě starších melioračních soustav, nebo při obnově imisních holin mimo rezervace. Přitom je třeba preferovat biologické řešení vhodnou volbou dřevin (olše, bříza, jedle, kleč). Zejména ve vyšších vegetačních stupních (soubory lesních typů 9R) je vhodné použít kleč. Kleč je možné použít při zalesňování imisních lokalit také v souborech lesních typů 8R (vrchovištní smrčina) a 7R (kyselá rašelinná smrčina). V tomto případě není zpravidla nutná větší úprava vodního režimu, která by byla potřebná při použití jiných náhradních dřevin nebo smrku. Pokud je úprava vodního režimu nezbytná, je třeba do nově budované sítě zahrnout i staré odvodňovací příkopy a jejich zbytky. Svodné příkopy je vhodné opevnit (obr.2), aby se zpomalil proces jejich zarůstání a stárnutí. U neopevněných příkopů je lépe volit mírnější sklon svahu 1 : 1,5 až 1 : 2. Výkopek se nesmí ukládat těsně na hranu příkopu a musí se rozprostřít, jinak dochází k bránění přítoku povrchové vody do příkopu a zatížením boku koryta může dojít k jeho zavalení.

Řada podmáčená – kategorie chudá (T) a středně bohatá (G)
Lesní vegetační stupeň 0 (bory)
Potřeba odvodnění vzniká většinou pouze na holinách, pokud k obnově lesa nestačí použití vyvýšené sadby. Při odclonění dochází na holinách k rychlému rozvoji rašeliníků a zamokření s obtížnou obnovou dřevin, proto je výhodné hospodařit podrostním způsobem. Při odvodnění pomocí příkopů může dojít k porušení vodonosné půdní vrstvy a vzhledem k značné propustnosti hlubších písčitých vrstev i k nadměrnému snížení hladiny podzemní vody. Narušená vodohospodářská funkce lesních pozemků tak může ohrozit dostupnost vody v krajině. Proto není vhodné navrhovat příkopy hlubší než 0,8 m a doporučuje se raději omezit odvodnění na nejnutnější míru. Problém se spádovými poměry je lépe řešit použitím zasakovacích příkopů, které přebytečnou vodu akumulují a v době potřeby zpětně infiltrací dodávají do půdy, než jí obtížně svádět do recipientu (nádrže, vodoteče ap.).

První lesní vegetační stupeň
Chudé (T) a středně bohaté kategorie (G) zahrnují především olšiny se zastoupením vrb (kategorie G) nebo břízy (kategorie T). U těchto malých nebo tvarově značně nepravidelných ploch a terénních depresí se stagnující nebo jen mírně proudící vodou se technická úprava hladiny podzemní vody provádí obtížně. Ve většině případů nepřichází odvodnění v úvahu, ať už z důvodů malé rozlohy a významnosti nebo pro špatné sklonové poměry. Proto zde preferujeme odvodnění biologické vhodnými dřevinami (olše, topoly a vrby). Poškození porostů vysokou hladinou podzemní vody je řídké, může se projevit u porostů s nevhodnou dřevinnou skladbou (smrk), které by měly být převedeny na vhodnější porosty smíšené.

Druhý až šestý lesní vegetační stupeň
Nadměrně vysokou hladinu stagnující podzemní vody (0,2 – 0,3 m pod povrchem) je nutno snížit odvodněním zejména na holinách před zalesněním. Je vhodné zajistit trvalou účinnost odvodňovací soustavy během celé obmýtní doby. Je tudíž nutné pročistit všechny staré hojně se zde vyskytující odvodňovací sítě a napojit je na recipienty. Ve většině případů není nutné protierozní opevnění příkopů. Důležitou součástí meliorační soustavy jsou příkopy podél cest, v těchto podmínkách jsou nutné oboustranné příkopy, a jejich průtočnost. Z důvodu stability porostů je vhodné směřovat výstavbu odvodňovacích soustav do doby obnovy porostů. Často je nutná vyvýšená sadba. Je třeba omezit použití těžší mechanizace, která na těchto neúnosných půdách působí značné škody. Jedle v těchto poměrech vytváří kostru porostu a přispívá k odolnosti vůči větru. Proto je třeba dle možností maximálně zvýšit její zastoupení při obnově porostů alespoň na 10%. Použití dubu ve vyšších vegetačních stupních je značně omezené a přichází v úvahu pouze v souboru lesních typů podmáčených dubových jedlin (4G). Alternativně přichází v úvahu vyšší zastoupení borovice, buku a jiných listnáčů.

Sedmý a osmý lesní vegetační stupeň
Opět hlavní význam mají otevřené odvodňovací příkopy. Často je nutné protierozní opevnění svodných příkopů, nejlépe se osvědčuje kombinace dřevěných objektů (laťové plůtky z tyčoviny /obr.2/ a prahy z kulatiny) a kamenných pohozů nebo kombinace laťových plůtků a klestových koberců pro zpevnění dna (v současnosti se používá také geotextilie a různá drátěná a umělá pletiva). Při budování dřevěných příčných objektů (prahy, stupně) je hlavní pozornost třeba věnovat zajištění jejich dostatečné životnosti až do doby zapojení porostů. Jinak ztrácí zásah svůj účinek. Údržbu celé sítě je třeba provádět v intervalu 5 až 7 let. Funkce sběrných příkopů (podrobné odvodňovací sítě) již často není nutná po zapojení porostů (od druhé věkové třídy). Klíčový význam má pro řešení hydromeliorací v těchto podmínkách (což ovšem platí i pro ostatní oblasti) důkladný terénní průzkum, jeho kvalifikované vyhodnocení a zpracování projektu. Nikdy nelze volit šablonovitá řešení, je třeba zohlednit všechny místní podmínky a výhled vývoje porostů do budoucnosti.
Poměrně značnou rozlohu zaujímají středně bohaté kategorie G v horských oblastech pod vlivem průmyslových imisí (Krušné hory, Jizerské hory a Orlické hory). Tyto plochy jsou součástí rozsáhlých při imisní kalamitě vykácených náhorních plání s extrémními klimatickými podmínkami, kde je použití klasických pěstebních postupů s možností biologické meliorace omezené. Proto i role technických hydromelioračních zásahů je zde větší. Volba dřevinné skladby závisí na pásmu ohrožení. Pokud jsou zakládány tzv. porosty náhradních dřevin, je nutno počítat s tím, že v relativně krátké době (resp. kratší, než je normální doba obmýtní) dojde k rekonstrukci těchto porostů zaměřenou na dosažení cílové skladby dřevin. Proto funkce podrobné odvodňovací sítě musí trvat i po dobu rekonstrukce a zajistit úspěšné odrůstání cílových dřevin. Naopak při přímém zalesňování cílovými dřevinami postačí někdy kratší doba fungování podrobného odvodnění, i když nezdar zalesnění může být větší a doba odrůstání a zapojování porostu poněkud delší.

Periodicky zamokřená stanoviště
Řada oglejená – kategorie středně bohatá (O), kyselá (P) a chudá (Q)
První až třetí lesní vegetační stupeň
Potřeba hydromelioračních zásahů v těchto souborech lesních typů je naprosto výjimečná a přichází v úvahu pouze přechodně na větších holinách, protože zamokření se omezuje na období zvýšených srážek, zejména v jarním období a mimo vegetační dobu. Naopak v suchých obdobích jsou půdy ohroženy vysycháním. Odvodnění proto musí být provedeno jen v nejnutnější možné míře a pouze mělkými brázdami. Je třeba zabránit rozsáhlejšímu odvedení vody, která může chybět v sušším období. V této situaci je lepší použít vyvýšenou sadbu.

Čtvrtý až šestý lesní vegetační stupeň
Současné porosty jsou ve značné míře tvořeny smrkovými monokulturami dosti labilními. Z technických zásahů je důležitá údržba příkopů podél cest a zejména zabránění jejich přerušení a zanesení těžebními zbytky. Pokud v porostech existuje stará odvodňovací síť, je vhodná její údržba. Nemělo by při tom ale dojít k narušení kompaktnosti porostu, proto je nejvhodnější provést pročištění ručně, mechanizovaně jen v souvislosti s obnovou porostu. Opodstatnění má vybudování mělkých odvodňovacích příkopů (brázd) při zalesňování holin. Stabilizaci porostů je zde možno úspěšně řešit pouze zvýšením zastoupení hlubokokořenících dřevin a rozčleněním monokulturních smrkových porostů, ne odvodněním. Je žádoucí dosáhnout optimálního zastoupení jedle až 20 % a je velmi důležité dodržet zastoupení listnáčů minimálně 30 %. Vedle dubu je možné v některých lesních typech, např. 4O1, využít i osiku. Listnáče je možno vysazovat do směsí nebo jako zpevňovací pásy kolmé na směr převládajících větrů k ochraně smrkových porostů.

Sedmý a osmý lesní vegetační stupeň
Zde platí obdobné zásady jako u středních vegetačních stupňů (mělké odvodnění s vhodnou dřevinnou skladbou a strukturou). Podrobnou odvodňovací síť, která je často již z minulosti vybudována, je třeba udržovat zejména při obnově porostů na holinách. Při nové výstavbě se doporučuje využívat především mělké příkopy, které odvádějí povrchovou vodu. Jejich trasování musí zohlednit konfiguraci terénu. Nelze použít konstantní rozchod příkopů vypočtený dle vzorců. V řadě případů postačí vyvýšená sadba po přípravě půdy a rekonstrukce hydrografické sítě zabezpečené proti erozi. Z hlediska udržení stability porostů je potřebné zvýšení zastoupení hlubokokořenících dřevin (jedle, bříza, jeřáb, buk a javor klen).
V oblastech poškozených imisemi mají soubory typů oglejené řady okrajový význam. Platí zde obdobné zásady jako u oblastí s nízkým imisním zatížením, přičemž zvýšený důraz je kladen na úpravu vodního režimu na holinách.

Řada obohacená vodou – kategorie vlhká (V)
Těžiště rozšíření této kategorie je v 5. a 6. lesním vegetačním stupni. Většinou jde o plošně omezené lokality s přítomností mírně proudící vody v půdě (drobná prameniště, vývěry podzemní vody, vlhká úžlabí, podsvahové polohy a nivy toků). Odvodnění těchto míst přináší nejvyšší riziko negativního působení. Zrychlením odtoku vody může dojít k nežádoucímu vysušení pramenných lokalit a narušení vyrovnanosti odtokového režimu drobných vodních toků. Stabilitu porostů lze většinou vzhledem k malé rozloze řešit úspěšně biologicky použitím vhodných dřevin (jedle, olše, jasan, javor, podle možnosti i ostatní cenné listnáče). Odvodnění otevřenými příkopy není třeba v této kategorii používat. V ojedinělých případech je možno připustit použití příkopu po obvodu k zabránění nežádoucího zamokření sousedních porostů nebo k přímému odvedení vody například z prameniště. V tomto případě je možno použít i tyčových drénů, které lépe vyrovnávají odtokový režim. Vzhledem k možnosti narušení vlastního prameniště při výstavbě je však lépe se i tomuto řešení vyhnout

Závěr

Při rozvažování o úpravě vodního režimu lesních půd je třeba si vždy uvědomit, že jde o velmi složitý problém, zahrnující širokou škálu souvislostí. Vedle tradičních cílů (přírůst objemu dřeva, stabilita porostů vůči škodám větrem, obnova porostů) se objevují i některé zcela nové pohledy na celou problematiku (ekologické, vodohospodářské a protierozní). Výsledky poznání nových souvislostí přinášejí i podstatnější změny v hodnocení kritérií nadbytku či nedostatku vody z hlediska potřeb lesního ekosystému a celé krajiny. Proto je vždy třeba postupovat co nejcitlivěji a zejména vyloučit úpravy, které vzdalují stanoviště přirozenému stavu. Ekologicky odůvodněné hospodaření v lesích, využívající všech prvků přírodního potenciálu dané lokality, dosahuje zpravidla i z tohoto pohledu nejlepších konečných výsledků. Podle námi získaných poznatků lze však říci, že provádění hydromelioračních zásahů je účelné jak v nižších polohách, tak i v horských (imisních) oblastech, zvláště pak pro podporu obnovy porostů. Při jejich realizaci je však nezbytné dodržovat zmíněná pravidla, zejména: důkladně zvážit potřebu zásahu na základě melioračního průzkumu a ekologicko-ekonomické rozvahy; při projektování a realizaci zásahu co nejvíce minimalizovat jeho plošný rozsah a naopak zajistit maximální protierozní opatření na území zasaženém zemními pracemi; obnovu a stabilitu porostů po melioračním zásahu podpořit způsobem výsadby (kopečky) s použitím dalších melioračních opatření (moučky, přihnojení) a volbou vhodné druhové skladby dřevin pro danou lokalitu.

Ing. Vladimír Černohous
VÚLHM – VS Opočno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *