Produkční a mimoprodukční funkce půdy a její ochrana

Nezanedbatelným problémem současného společenského vědomí je všeobecné podceňování významu půdy pro člověka a biosféru. Lidská společnost je na půdě existenčně závislá a poškozováním či ubýváním půdy zhoršuje vyhlídky na svůj zdravý rozvoj.

Historicky byla půda považována převážně jen za výrobní prostředek v zemědělství a lesnictví, popřípadě za zdroj surovin nebo za plochu k zástavbě či jinému využití. V době vysoké výkonnosti zemědělství ve vyspělých zemích a při současném poznání globálních přírodních procesů narůstá potřeba hodnotit půdu a její funkce nejen z hlediska produkčních vlastností, ale z pohledu její nezastupitelné úlohy v životním prostředí.
V jednotlivých složkách životního prostředí – vodě, půdě a vzduchu – probíhají procesy, které vzájemně souvisejí a které umožňují veškerý život. Jestliže si tedy v současnosti uvědomujeme důležitost a nezbytnost dostatku čistého vzduchu a čisté vody a činíme řadu opatření na jejich ochranu, nedá se totéž bohužel říci o ochraně půdy. O ní se sice hovoří a v řadě zemí i u nás se zavádějí nebo alespoň připravují zákony na její ochranu, skutečná praxe je však dosud poněkud odlišná. K půdě se společnost v České republice chová asi tak, jako se chovala ke vzduchu či vodě před několika desítkami let. Pod dojmem, že půdy je – zvláště pro zemědělství – dostatek až přebytek, dochází nejen k velkým kvantitativním úbytkům půdy, ale i ke kvalitativním škodám, k rozsáhlému působení degradačních vlivů, ať už přírodních nebo antropických. Eroze, acidifikace, zhutnění a další vyvolávají řetězovou reakci v interakci s vodou nebo biologickými složkami prostředí a ve svých důsledcích postihují člověka.
Půda se čím dále tím více stává prostředím pro ukládání nejrůznějších odpadů. To je velmi krátkozraké. Půda je systém velice konzervativní, dlouhodobě se vyvíjející, většina změn se projevuje pomalu, ale protože půda je v přírodě vázána na stabilní místo, její samočisticí schopnost je mnohem menší než regenerační schopnost vody a vzduchu a některé degradační změny se stávají nezvratnými. V překotném vývoji společnosti se tak zapomíná, že půda je přírodní zdroj, který je nenahraditelný a přitom zničitelný a prakticky neobnovitelný.

Funkce půdy

Funkce, které půda má v přírodě a které má vzhledem k potřebám člověka, je nutno rozdělit v podstatě do tří skupin.
1. Funkce přírodní, v ekosystémech:
– půda tvoří životní prostor a základ života pro všechny suchozemské organismy jak rostlinné, tak živočišné;
– půda produkuje biomasu (což souvisí s životním prostorem pro organismy, ale je to i podstatou její produkční funkce);
– je součástí a prostředím látkového koloběhu v přírodě, zvláště koloběhu vody a živin;
– je prostředím pro výměnu tepelné energie mezi zemí a ovzduším;
– je prostředím pro infiltraci, akumulaci a retenci vody, pro transportní procesy (infiltrace, dotace podzemních vod), transformační procesy (rozklad látek a syntéza jiných) a pufrovací a neutralizační procesy (odolnost vůči degradaci, acidifikaci, znečištění).
2. Funkce užitkové (z hlediska člověka):
– je výrobním prostředkem, stanovištěm zemědělských a lesnických plodin, má určitou produkční funkci a produkční potenciál;
– je plochou pro hospodářské a stavební využití, pro bydlení, infrastrukturu, rekreaci;
– je zdrojem neobnovitelných surovin (štěrků, písku, hlín, rašeliny).
3. Funkce kulturní:
– půda je archivem dějin přírody a dějin historie lidstva, v půdě jsou zachovány a konzervovány změny klimatu, vegetace, paleontologické a archeologické nálezy.
Všechny tyto funkce vykonává každá půda. Multifunkčnost půdy je tedy zřejmá, ale definovat, která z funkcí je pro danou půdu a pro dané stanoviště v dané době a v dané společnosti nejdůležitější více nebo méně významná, je problematické a záleží na okamžitém preferování určité funkce z hledisek potřeb člověka. Je samozřejmé, že to nemusí na jistém stanovišti nutně být funkce produkční: může to být funkce infiltrační (dotace zásob nezávadných podzemních vod) nebo funkce ochranná (chráněné povrchové vody), ale i funkce užitková – rekreační, stavební, zdroje surovin. Plnění jedné, v současné době preferované funkce neznamená, že půda nemá funkce další. V průběhu času se význam jednotlivých funkcí může velmi zásadně změnit.

Ochrana půdy.

Pod pojmem ochrana půdy se rozumí celá řada technických, ekonomických a legislativních opatření, která jsou namířena proti zmenšování plochy půdy pokryté vegetací a proti zhoršování či zničení všech produkčních a ekologických funkcí půdy.
Zásadním legislativním problémem v ochraně půdy je její dvojí charakter. Půda je zároveň veřejným statkem (tak jako vzduch a částečně i voda) a zároveň je majetkem ryze soukromým s konkrétním vlastníkem či uživatelem. Každý soukromý vlastník je nutně citlivý na všechna celospolečensky motivovaná opatření, která jej omezují v právu nakládat se svým majetkem podle vlastního rozhodnutí. Každé legislativní opatření k ochraně půdy se musí s tímto problémem vypořádat. Stát je v zájmu svých občanů oprávněn a povinen činnosti na půdě regulovat, ale musí vyřešit, jaký stupeň regulace je v souladu s nedotknutelností vlastnických práv.
Jaká jsou tedy největší nebezpečí a jaké problémy je nutno v ochraně půdy v našem státě a v celé Evropě řešit? Jsou to:
1. Urbanizace, tj. úplné vyřazení půdy z přírodních cyklů. Úbytky půdy v celé Evropě jsou hrozivé a problémem je, že největší úbytky postihují produkčně i ekologicky nejkvalitnější půdu. Některé úbytky půdy jsou v procesu rozvoje společnosti samozřejmě nezbytné. Stane-li se zemědělská půda rekreačním areálem nebo například i pískovnou s následnou rekultivací, neztrácí tak nutně své ekologické funkce, nebo může i nabývat funkce jiné (vodní nádrž). Skutečný problém nastává při zlikvidování všech funkcí půdy pod stavbami. Zmenšená vodní retenční schopnost krajiny, urychlení odtoku a záplavy jsou přirozeným důsledkem.
2. Procesy vodní a větrné eroze na plochách velkých honů představují velmi vážné narušení ekologických a produkčních funkcí půdy. Faktem zůstává, že rozsah a intenzitu eroze se zatím nedaří výrazněji omezovat, i když určitého pokroku u nás bylo v poslední době dosaženo zatravňováním.
3. Znečištění půdy z ovzduší plynnými emisemi a prachem bylo v poslední době částečně eliminováno. Škodlivé látky (zejména těžké kovy) a acidifikace půdy způsobené kyselými srážkami či spadem pevných částic působí pomalu a nenápadně, ale problémem je, že právě tyto škodliviny zůstávají v půdě deponované. Při současném poklesu emisí z průmyslu dochází k rychlému nárůstu škodlivin z dopravy, a to celoplošně, nejen v blízkosti hlavních silničních tahů. Tam půda a vegetace trpí navíc ještě zasolováním z posypových materiálů. Znečišťování olovem kolem silnic snad bude přechodem na bezolovnaté benziny postupně eliminováno.
4. Intenzivní zemědělská činnost je doprovázena především zvyšováním vstupů chemických látek. Cizorodé látky jsou vnášeny s hnojivy, ale větším nebezpečím jsou prostředky ochrany rostlin – pesticidy. Nedá se předpokládat, že úbytek jejich používání v posledních letech bude trvalého charakteru. Na druhé straně jistě neobstojí tvrzení určité ekologické propagandy, že právě zemědělství je jedním z největších znečišťovatelů životního prostředí (půdy, vody i ovzduší), ovšem značný podíl na plošném znečišťování půdy a splachů do vody, který je vyvolaný často nesprávným použitím těchto prostředků, mu upřít nelze.
5. Velmi vážné nebezpečí s rychle vzrůstající tendencí představuje likvidace odpadů, a to jak komunálních, tak i průmyslových. Paradoxně totiž platí, že čím více bude čističek odpadních vod a ovzduší, tím větší bude tlak na ukládání zachycených látek do půdy (například problematika čistírenských kalů) s tím, že se bude zdůrazňovat jejich sporná hnojivá hodnota. Dochází ale i ke znehodnocování půdy v blízkosti skládek odpadů prosakující vodou a větrem, roznášejícím znečištění.
6. Problémem v ochraně půdy, kdy na vině je sama zemědělská nebo i lesnická výroba, je ztužování a kompakce půdy v důsledku používání stále těžších a výkonnějších mechanismů. Technogenní půdní kompakce podorničních a spodinových horizontů omezuje účinnou hloubku půdy pro rostliny, výrazně zmenšuje retenci vody, urychluje odtok a zvyšuje erozi. Opět dochází k rozporu mezi zásadami ochrany funkcí půdy a ekonomikou výroby. Řešení je v rukou zemědělců a konstruktérů zemědělských strojů, bohužel je však drahé.
7. Neopomenutelnou příčinou při znečišťování, degradaci až i destrukci půdy jsou různé ekologické havárie nejrůznějšího původu: nejčastěji ropné produkty a chemické látky, ale i plyny. Většinou jde o lokální záležitosti, ale tím, že se provede asanace a znečištěná či kontaminovaná zemina se odstraní a odveze, se problém neřeší, pouze se přesunuje na jiné místo.
8. Rovněž lokální, ale o nic méně nebezpečný dopad na půdu a vodu a celou krajinu mají různé divoké skládky nejrůznějšího, často velmi nebezpečného až jedovatého odpadu.
9. Takzvané staré zátěže jsou v ochraně půdy problémem obtížně řešitelným. Jde nejen o znečištění až i kontaminaci půdy v okolí starších (ale i nových) průmyslových závodů, ale velmi často jsou to pozůstatky po například důlní činnosti ze středověku – a bohužel často zemědělsky používané.

Protože půda pokrývá značnou část hospodářsky a sociálně využitelného prostoru Země (a našeho státu), je nutně předmětem střetu zájmů různých odvětví. Nároky odvětví na prostor jsou zároveň nároky na půdu. Zachování půdy a ochrana jejich funkcí má potom klíčovou úlohu v ochraně životního prostředí, neboť jen v ekologicky stabilní krajině je možné využít podmínek přirozené produkční schopnosti půdy pro využití člověkem. Z tohoto pohledu je nutné zdůraznit, že i když zásadní opatření k ochraně půdy musí vykonávat její majitelé nebo uživatelé, je to zároveň i věc celé společnosti, jak to vyplývá z dvojího charakteru půdy. Je potěšitelné, že navrhovaný nový zákon na ochranu půdy definuje práva a povinnosti vlastníků či uživatelů a jednotlivých orgánů státní správy, určuje poplatky a sankce za porušení povinností i náhradu nákladů vyplývajících z povinnosti ochrany půdy. Musíme si tedy přát, aby nový navrhovaný zákon brzy vešel v účinnost a byl všemi dodržován.

Ing. Pavel Novák, CSc.,
Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy,
Praha – Zbraslav

Komentáře ke článku 1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *