Postavení cukrovky v zemědělských soustavách

Cukrová řepa a třtina cukrová patří mezi 15 světově nejdůležitějších plodin. Podobně jako na trhu olejnin soutěží (do jisté míry) plodiny mírného pásma země, zvláště řepka a slunečnice, s plodinami subtropů a tropů, kde dominuje sója a palma olejná, na trhu cukru soutěží cukrovka se třtinou. S postupující globalizací roste zájem pěstitelů cukrodárných plodin o trh v rámci Evropy i světa. Světová cena je ve své podstatě velmi variabilní a mimořádně závislá na světových zásobách obchodovatelného cukru. Světový trh s cukrem je trhem s přebytky, kterých neustále přibývá.

Cukrovka nebo cukrová třtina?

Cukrovka a třtina mají rozdílné agroekologické požadavky, regionálně se liší v úrovni pěstitelských technologií, a tudíž jsou i rozdílné předpoklady pro úspěchy na trhu (tabulka 1). Cukrovku i třtinu lze zařadit mezi plodiny s nejvyšší fotosyntetickou (energetickou) výkonností. Dosažitelný biologický výnos cukru z řepy a ze třtiny je podle Märländera porovnatelný, ale ukazuje se, že budoucnost je z technologických i ekonomických aspektů slibnější pro cukrovku. Je to dáno i nižším obsahem technologicky škodlivých balastních necukrů a barevných látek. Nadějné výhledy pro cukrovku podporují mnohé argumenty, vyplývající z analýzy statistických podkladů a z poznatků výzkumu o biologii a pěstování těchto plodin. Podle statistiky FAO pěstovali v roce 2000 cukrovku v 52 státech, třtinu ve 105 státech a obě tyto cukrodárné plodiny produkovali ve 13 státech.
Pořadí prvních deseti států pěstujících cukrovku se liší, jde-li o plochu pěstování, výnosy či vlastní produkci. Ve světové produkci cukrovky jsou na prvních třech místech Francie, USA a Německo. Česká republika se podílela na celosvětové produkci cukrovky díky poklesu ploch v posledních letech jen 1,07 %. K největším producentům třtiny patří Brazílie a Indie. Ve výnosech však tyto země dosáhly v porovnání s ostatními producenty jen průměrných hodnot (67 – 75 t.ha-1). Ve vyspělých státech se udržuje v posledním desetiletí jak produkce cukru, tak jeho spotřeba přibližně na stejné úrovni. V rozvojových zemích došlo v uplynulém desetiletí k výraznému nárůstu jeho produkce (index 1,14 – 19992/2001) a hlavně spotřeby (index 1,28). Příčinou zvyšování spotřeby cukru je růst počtu obyvatel, ne průměrná spotřeba.
Je známou skutečností, že v dlouhodobém průměru poskytuje cukrová třtina o 20 – 25 % vyšší výnos a produkci cukru. Dáno je to především tím, že se pěstuje v mnohem příznivějších zeměpisných šířkách, pokud jde o příkon slunečního záření a množství atmosférických srážek, a že má pro tyto podmínky velmi dobré fyziologické předpoklady. Pěstování třtiny je přitom technologicky méně náročné. Zvýšená tendence produkce cukru v řadě států pěstujících třtinu je navíc žádoucí se zřetelem na jeho poměrně nízkou spotřebu v těchto zemích. Naproti tomu relativní předností cukrovky je kratší vegetační doba a její vyváženější postavení ve struktuře zemědělské soustavy z hlediska koloběhu uhlíkatých látek. Střídání plodin v řepařských osevních postupech má proti monokulturnímu způsobu pěstování třtiny menší rizika v šíření chorob a škůdců a v jednostranném vyčerpávání půdy. U cukrovky je rovněž snazší výroba osiva a jednodušší způsob zakládání porostu. Při sklizni cukrovky lze využít možnost jejího krátkodobého skladování, zatímco u třtiny nezpracované do 48 hodin hrozí deteriorace – zhoršení kvality šťávy.
Prokázaná současná vyšší produkční stabilita cukrovky ve světě a zvláště v EU v uplynulém decenniu naznačuje slibnější budoucí výhledy pro pěstování této plodiny ve světovém měřítku. Pro toto tvrzení svědčí pokroky v intenzivních pěstitelských technologiích i úspěchy moderního šlechtění. Ideotyp cukrovky ve středním zeměpisném pásmu, včetně ČR, je nyní formulován výnosem bulev okolo 70 t.ha-1, cukernatostí 19 % a výnosem rafinády > 7,5 t.ha-1. Reálnost těchto údajů dokazují výsledky uplynulých let. V roce 1993 bylo dosaženo na stanicích ÚKZÚZ průměrného výnosu rafinády 12,40 t.ha-1 (průměr ČR v roce 1996 5,36 t.ha-1) a v roce 1996 výnosu bulev 75,68 t.ha-1 (průměr ČR v roce 1999 46,94 t.ha-1 – výnos rafinády 6,87 t.ha-1).

Přednosti cukrovky v ČR

Pro lepší posuzování základních otázek spojených s využitím cukrovky v našich podmínkách připomínáme již dříve prezentované argumenty:
 Cukr z cukrovky je významnou energeticky bohatou a ekologicky čistou potravinou.
 Cukrovka je plodina s vysokou agronomickou předplodinovou hodnotou.
 Cukrovka má vysokou fotosyntetickou výkonnost, může být i je významnou dorůstající surovinou.
 Porosty cukrovky jsou přínosné i pro ekologii, mj. pro vysokou produkci kyslíku.
 Produkcí cukru se u nás zabývá hodně lidí, kteří by při redukci ploch přišli o práci a svoji ne sice nejlepší, ale relativně slušnou obživu. Světové ceny plně neodrážejí náklady na výrobu cukru, ale jsou odrazem prodeje přebytku cukru na trhu. Za světovou cenu se prodává cukr, který pokrývá výkyvy v produkci či spotřebě v dané zemi. Většina států si celní ochranou a kvótami chrání vlastní producenty.
 Cena cukru vyráběného z cukrové třtiny, včetně zpracování a dopravy, je v našich podmínkách porovnatelná s cenou cukru vyráběného z cukrovky.
 Produkce cukrovky a cukru u nás se musí především řídit pravidly zohledňujícími přípravu ČR pro vstup do EU.

Cukrovka jako sluneční elektrárna
 Poskytuje nejvyšší energetický výkon ve formě cukru, krmiv a průmyslových surovin.
 Tomu odpovídá větší odběr CO2 ze vzduchu a větší produkce kyslíku (cukrovka 100 %, pšenice 72 %, brambory 57 %, travní porost 43 % a les 28 %).
 62 lidí může jeden rok dýchat z kyslíku, který vyprodukuje 1 ha cukrovky.

Cukrovka pro rostlinnou výrobu
 Hlubokým a intenzivním prokořeněním půdního profilu zasahuje také spodní vrstvy půdy a ovlivňuje tak pozitivně úrodnost půdy.
 Zanechává kyprou půdu.
 Snižuje infekční tlak choroboplodných zárodků v obilních osevních postupech.
 Obohacuje půdu humusem a živinami ze zbytků kořenů a listů zanechaných na poli.

Cukrovka – plodina dobře využívající hnojení
 Je široce rozšířeno přizpůsobení dávek minerálního hnojení pro řepu podle rozborů půdy a jejich kvalitativního hodnocení.
 Vysoká schopnost řepy využít nitrátů chrání podzemní vodu před znečištěním.

Cukrovka poskytuje kvalitní vedlejší produkty
 Řepné řízky jsou vhodným krmivem pro živočišnou výrobu (čerstvé, silážované i sušené).
 Řepná melasa pro výrobu lihu se stává nedostatkovým produktem a musí se dovážet (v posledním období 25 – 30 tisíc tun ročně).
 Cukrovarská šáma je v poslední době jediným vápenatým hnojivem používaným v řepařících zemědělských podnicích.

Postavení cukrovky v zemědělské soustavě

Společným rysem obou cukrodárných plodin je okolnost, že se sacharóza syntetizuje v listech a ukládá v bulvách či stéblech. Pro výnos je důležité mj. tempo růstu na počátku vegetace a přiměřená výživa zejména dusíkem. Výnosový potenciál odrůd cukrovky se v ČR dostává do předstihu před pěstitelským prostředím. Do budoucna je zapotřebí zvýšit relativně nízké využívání výnosového potenciálu současných odrůd intenzivnějšími pěstitelskými technologiemi. Extenzivní způsob pěstování cukrovky je prokazatelně nerentabilní.
V rámci přirozeného koloběhu uhlíkatých látek lze cukrovku považovat za velkého spotřebitele uhlíku. Zkušenosti mnoha dřívějších generací pěstitelů dokazují, že vysoké stabilní výnosy cukrovky je možné zabezpečit jen za podmínky pravidelného hnojení chlévským hnojem či adekvátním množstvím zaorané hmoty zeleného hnojení. Při sklizni hmota bulev odchází mimo zemědělskou soustavu (export do cukrovarů), množství zanechaných posklizňových zbytků se však liší podle pěstební technologie. V současné době je v ČR chrást z větší části zaoráván.
Optimální struktura zemědělské soustavy předpokládá vyrovnaný poměr mezi zdroji a spotřebiteli uhlíku, přiměřené zastoupení víceletých pícnin a obilnin. Zdroje a spotřebitelé uhlíku v procesu střídání plodin by měli být v celkové bilanci v rovnováze. Podle Kudrny každé množství uvolněných minerálních látek v půdě nebo minerálních látek solí vnesených do půdy musí být v zemědělské soustavě kompenzováno odpovídajícím množstvím vysokomolekulárních aktivních povrchů organické hmoty v půdě – humusu. Pro stabilitu vysokých výnosů cukrovky je tedy nezbytná návratnost organických hnojiv a zmenšení jejich ztrát. Z toho hlediska je nutné posuzovat i funkci cukrovky ve struktuře rostlinné výroby, kdy cukrovka při optimální technologii je výrazně zlepšující plodinou.
Cukrovka byla, je a bude intenzivní plodinou. Současnou nepříznivou situaci v jejím pěstování je třeba brát jako dočasnou. Nízká konkurenceschopnost, nevyjasněná budoucí výrobní struktura podniků a nižší produktivita českého řepařství patří v porovnání se státy EU mezi naše slabé stránky. Ve snaze poskytnout podklady pro řešení budoucí koncepce a restrukturalizace českého zemědělství analyzujeme v článku postavení cukrovky v zemědělské soustavě ČR a porovnáváme je se státy EU a se státy, jež se o vstup do EU ucházejí.
Koncentrace cukrovky v osevních postupech řepařských oblastí se pohybuje v ČR od 5 do 33 %. Uvedená horní hranice zastoupení cukrovky, uplatňovaná výjimečně na nejkvalitnější půdě v rajónech některých cukrovarů, se nyní se zřetelem na pokles ploch již nevyužívá, neboť má rizika v rozšíření háďátka a některých dalších škůdců a chorob. Podle zkušeností ze severního Německa (Vrkoč, 1992, Dambroth, 1992) při osevním sledu cukrovka – pšenice – ječmen bez jetelovin a chlévského hnoje (na farmách bez živočišné výroby) byly zjištěny po 20 letech ztráty humusu 0,01 – 0,02 % ročně, i když se hnojilo o 20 % více průmyslovými hnojivy. Celkově byly pří této vysoké koncentraci cukrovky vyšší náklady proti klasickým osevním postupům.
V posledních letech plocha cukrovky v některých oblastech neúměrně poklesla. Pomineme-li aspekty ekonomické, je to především ztráta agronomická (není k dispozici vysoká předplodinová hodnota), nelze touto plodinou využít příkonu sluneční energie a úrodnosti řepařské půdy. Zůstávají nevyužity drahé mechanizační prostředky, nezúročí se tradice a zkušenosti českých pěstitelů. Zatímco ve státech EU poklesly výměry v posledním desetiletí na 95,5 %, v ČR na 60,4 %, tj. nejvíce ze všech porovnávaných řepařících zemí. Jedinou „výhodou“ je skutečnost, že se pěstování soustředilo do nejlepších oblastí k lepším pěstitelům. Musíme věřit, že letošní rozšíření ploch cukrovky nebude cestou zpět k nižším výnosům, ale k potřebné intenzifikaci produkce a využití vloženého kapitálu.

Změny v zemědělské soustavě ČR

Vývoj struktury rostlinné výroby ČR za posledních jedenáct let ukazuje tabulka 3. Nejvýraznější je vzestup olejnin (zvláště ozimé řepky) a zvýšení procentního zastoupení obilnin. Biologickou rovnováhu zemědělské soustavy (poměr mezi zdroji a spotřebiteli uhlíku) nejvíc porušuje pokles pícnin (zvláště víceletých – vojtěšky a jetelů) na orné půdě. Současně se odhaduje, že se úbytkem ploch jetelovin a luskovin snížila symbiotická fixace dusíku z atmosféry o jednu třetinu.
Ze systémového hlediska lze předpokládat, že pícniny a sláma obilnin jsou transformovány polygastrickými zvířaty na uhlíkové prekurzory humusu (Švachula, 1985). Podle Kudrny (1986) se kvalita organických hnojiv bezprostředně promítá do rhizosféry polních plodin. Alkalita či acidita krmiv ovlivňuje kvalitu substrátů, v nichž vznikají huminové kyseliny. Huminové kyseliny vznikající ze silážní kukuřice přes organická hnojiva mají povahu fulvokyselin, zatímco kyseliny víceletých pícnin díky vysoké alkalitě jsou typu tmavých huminových a ulminových kyselin. S rostoucím množstvím huminových a ulminových kyselin roste i možnost vazby iontů minerálních solí na aktivní povrchy, sorpční komplex se stabilizuje, snižuje se únik minerálních solí z rizosféry.
Pokles výměry pícnin na orné půdě je důsledkem pronikavého snížení stavů skotu proti roku 1989 zhruba na polovinu. Zatímco EU má průměrnou hustotu skotu 0,66 ks.ha-1 z. p., v ČR je to jen 0,39 ks.ha-1 z. p. (tabulka 2). Negativním důsledkem tohoto stavu je snížená produkce chlévského hnoje, čímž jsou postiženy plodiny ze skupiny spotřebitelů uhlíkatých látek, zejména cukrovka.
Nárůst „doběrného“ hospodaření s omezeným hnojením v ČR dokumentuje i současná relativně nízká spotřeba průmyslových hnojiv. Podle ročenky FAO činila v EU spotřeba 139,2 kg č. ž., ale v ČR jen 86 kg č. ž.na 1 ha z. p. (tabulka 2, graf 2).
Struktura zemědělské soustavy v některých řepařících podnicích byla z výše uvedených důvodů narušena, přesto výnosy cukrovky a cukru stoupají. Příčin tohoto jevu je určitě více. Současně se ukazuje, že máme rezervy. I když příčinou nižších výnosu v porovnání se sousedy mohou být (a jistě jsou) rozdíly v agroekologických podmínkách pěstování cukrovky, vedoucí příčinu je třeba hledat v neodpovídající struktuře zemědělské soustavy, v porušení biologické rovnováhy.
Grafy 3 a 4 ukazují vliv velkých dobytčích jednotek na výnos a cukernatost cukrovky v našich řepařících podnicích. Ukazuje se, že s růstem stavu skotu stoupají výnosy bulev. Je třeba ale připomenout, že i v podnicích hospodařících bez živočišné produkce dosahují porovnatelných výnosů. Z grafu 4 je patrné potenciální nebezpečí poklesu cukernatosti v případě výrazného přehnojení cukrovky. Vysoké dávky dusíku aplikované v průmyslových hnojivech nebo v pozdě zaoraném chlévském hnoji snižují cukernatost bulev. To ale již každý pěstitel ví a umí optimalizovat dávku dusíku tak, aby dosáhl maximální produkce cukru.
Závislost výnosu surového cukru podle odhadu F. O. Lichta na množství použitých průmyslových hnojiv či na hustotě skotu v souboru 19 vybraných řepařících států Evropy dokumentuje regresní analýza (grafy 1 a 2). Lze se domnívat, že určité nepřesnosti vzniklé porovnáváním nestejných ročníků (vzhledem k omezené dostupnosti dat) neovlivňují prokazované tendence. Z analýzy struktury rostlinné výroby evropských zemí vyplývá, že vyšší produkci cukrovky a cukru v EU lze vysvětlit i příznivější strukturou zemědělských soustav.

Další možnosti použití cukrovky

Energetické využití cukrovky je u nás zatím hudbou budoucnosti, ale rozhodně perspektivní (ověřování probíhají). Je třeba si uvědomit, že v případě našeho vstupu do EU bychom museli respektovat i pravidla, stanovující využívání energie z bioenergetických paliv. EU již přijala závazek, že do 30 let nahradí 20 % energie, získávané z fosilních paliv, bioenergií. Zatím jsme v ČR od uvedeného požadavku velmi daleko, protože energii z biomasy u nás získáváme asi 0,5 % z celkové potřeby, naopak v sousedním Rakousku to je 13,5 % a v ekologicky vyspělém Švédsku a Finsku dokonce kolem 15 %.
Připravovaný lihobenzinový program se naplňuje velmi pomalu a využití cukrovky pro tyto účely se stále oddaluje. Stejný osud má i využití cukrovky jako krmiva, významného zdroje bílkovin, betainu a dalších látek, které lze z cukrovky vyrábět.

Závěr k zamyšlení

Cesta k lepší ekonomice pěstování cukrovky nevede zřejmě jen přes intenzivní pěstitelské technologie a další úspory nákladů, ale i přes restrukturalizaci zemědělské soustavy a upřesnění rajonizace jejího pěstování. Je obtížné předvídat budoucnost pro takovou plodinu, jakou je cukrovka, neboť je výrazně ovlivňována změnami ve společné agrární politice a světovém obchodu. Agrární komora ČR považuje za základ stabilizace pěstování cukrovky plochu 80 tisíc hektarů s tím, že přebytek cukru se bude pravidelně vyvážet a že se bude podle příkladu zemí EU produkce z části ploch této plodiny využívat pro energetické účely (produkce etanolu, krmných bílkovin apod.). Situace v zemích EU jasně dokazuje pevnost postavení cukrovky v zemědělských soustavách Evropy. Není důvodu, proč by tomu tak nemohlo být také v České republice.

Prof. Ing. Josef Pulkrábek, CSc.,
prof. Ing. Vladimír Švachula, DrSc.,
prof. Ing. Josef Šroller, CSc.,
Česká zemědělská univerzita v Praze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *