Podpora biopaliv z potravinářských plodin – ano, nebo ne?

Doc. Ing. Milan Pospíšil, CSc.

Docent na Ústavu technologie ropy a alternativních paliv Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, zabývá se problematikou výroby a použití motorových paliv, jejich analytického hodnocení a emisí výfukových škodlivin vznikajících při jejich spalování v motorových vozidlech.

Biopaliva jako složky motorových paliv jsou dnes běžnou součástí našeho každodenního života, bioetanol a bionafta vyrobené z potravinářských plodin jsou přítomny prakticky v každém litru automobilového benzínu, respektive motorové nafty. Dovoluji si tvrdit, že použití biopaliv je v Evropě především politickou a sociální záležitostí. Je potřeba najít zaměstnání pro zemědělce, pro vylidňující se venkov. Evropská unie předpokládá, že 1 % náhrady motorových paliv biopalivy může vytvořit až 40 tisíc nových pracovních míst. Ostatní přínosy, jako je úspora fosilních paliv a menší zatížení životního prostředí jsou pak minoritní a diskutovatelné.

Biopaliva první generace vyráběná z potravinářských plodin – bioetanol a bionafta, mají některé nepříliš vhodné fyzikálně-chemické vlastnosti (například vysoká vnímavost k vodě, agresivita vůči konstrukčním materiálům, špatná oxidační stabilita, tendence k tvorbě úsad), které omezují jejich přídavek ropnému uhlovodíkovému základu na hodnoty okolo 5 %, max. 10 % obj., tudíž zde nelze očekávat zásadní úspory fosilních paliv. Největším problémem použití biopaliv první generace je bezesporu velmi špatná dlouhodobá skladovatelnost a tendence tvorby úsad v palivovém systému a motoru, zejména u moderních konstrukcí vozidel splňujících nejpřísnější emisní normy EURO 6. Řada výrobců automobilů je na použití biopaliv velmi opatrná. Zásadní je i etická otázka  vhodnosti využívání potravinářských plodin pro výrobu biopaliv za situace, kdy země třetího světa trpí nedostatkem potravin.

Výroba biopaliv je svázána s řadou různých dotačních titulů a daňových úlev, které mohou deformovat trh, jedná se i o komoditu rizikovou z hlediska hospodářské kriminality. To vše nahrává tomu, aby se podpora výroby biopaliv minimalizovala, ovšem poté významně roste riziko nekonkurenceschopnosti biopaliv, do výrobních zařízení se přitom investovalo obrovské množství prostředků. Uvádí se, že situaci by mohla vyřešit výroba biopaliv čistě z odpadu – ze slámy, z odpadů po těžbě dřeva nebo i z biologického odpadu, který zatím končí na komunálních skládkách. Dnes je cena odpadní biomasy prakticky nulová, za ukládání se musí dokonce ještě platit. Ale to se pravděpodobně brzy změní, z odpadu se stane žádaná komodita, jeho cena půjde nahoru. Jak vysoko? To nikdo dnes neví. Takže i tady lze vidět v budoucnu velké problémy s ekonomickou bilancí. Avšak pozor, vedle biopaliv pro dopravu je tu ale i další povinnost, totiž využití biomasy pro přímé energetické účely. Biomasa se spálí, teplo se použije pro výrobu elektřiny a pro vytápění domácností i výrobní účely. Obávám se však, že pro splnění obou těchto povinností – pro dopravu i energetické účely, v plné míře nenajdeme u nás dostatečné zdroje biomasy. Tvrdím, že ve většině případů je lepší biomasu energeticky zpracovat v místě, třeba v malých obecních energetických zdrojích, než ji svážet z širokého okolí do velkých závodů, a tam ji nákladně chemicky transformovat. K masovému využití biopaliv pro dopravu zůstávám proto velmi skeptický.*

Ing. Jiří Trnka

Ředitel Českého sdružení pro biomasu a vedoucí kampaně Biopaliva frčí.

Biopaliva produkovaná z potravinářských plodin v České republice mají smysl a nadále smysl mít budou. To je fakt. Kromě pozitiv environmentálních – redukce skleníkových plynů – které jsou, vzhledem ke konstantnímu napadání ze strany kritiků, opětovně potvrzovány, zde jsou i pozitiva přinášející benefity každému občanovi České republiky.

Politici v celé Evropě dnes používají vděčné klišé, že biopaliva první generace zabírají místo potravinám, čímž je zdražují. Při bližším pohledu na situaci v České republice však dojdeme k závěru, že zemědělské půdy máme dostatek, aby stačila na stoprocentní potravinovou bezpečnost a ještě k tomu nabídla přibližně jeden milion hektarů pro pěstování rostlin pro výrobu moderních biopaliv. Zajímavým zjištěním je v této souvislosti fakt, že právě díky biopalivům je v letošním roce české zemědělství energeticky soběstačné – spotřebuje se v něm stejně velké množství energie, jaké se v něm vyrobí.

Z čísel je též zřejmé, že výroba biopaliv přináší socioekonomická pozitiva. S výrobou MEŘO – FAME a bioethanolu je spojeno přibližně 7100 pracovních míst, z čehož 6450 spadá pod zemědělskou výrobu. Jeden pracovník pohybující se v biopalivářském sektoru do ní přinese za rok 225 až 250 tisíc korun (platba sociálního a zdravotního pojištění a zdanění přepočtených příjmů). To znamená celkový přínos 1,7–1,85 miliardy Kč za rok. Daňová podpora pro B100, SMN 30 a E85 v roce 2011 byla celkem 1,068 miliard Kč. Pokud tuto částku porovnáme s tou, která ukazuje přínos zaměstnanců do státního rozpočtu, vychází nám, že v Česku vyrobená biopaliva ztrátová nejsou – naopak díky nim stát vybere 0,55–0,7 miliardy Kč čistého příjmu. Česká republika tedy na produkci biopaliv rozhodně netratí. Naopak.

A když už jsme u tracení … Již v roce 2014 skončí podpora takzvané Zelené nafty. Zemědělci tak přijdou o možnost využít vratky na naftu. Tím se zvedne cena za litr o přibližně 3,50 Kč (oproti roku 2012, kdy byla vratka ještě vyšší dokonce o více než 6,5 Kč). Použití B100 přináší zemědělcům možnost, toto skokové zvýšení nákladů alespoň částečně zredukovat. Místo 27 korun za konvenční naftu by platili jen 23 korun za bionaftu. To je výrazná úspora čtyř korun na litr, což může pomoci zabránit výraznému vzrůstu cen potravin.

V neposlední řadě pak biopaliva – především E85 – přináší i důležitou úsporu jednotlivým domácnostem. Při užívání tohoto paliva, které mimo jiné pomohlo zachránit cukrovarnický průmysl v České republice, mohou řidiči ročně uspořit tisíce korun i přes počáteční investici ať už do nového FlexiFuel automobilu nebo do přestavbové jednotky (7–10 tisíc korun).

Závěrem je třeba říci, že biopaliva první generace vyráběná z potravinářských plodin samozřejmě nejsou všelékem na palivovou soběstačnost, mají své limity a ani nemají za cíl nahradit konvenční paliva. Jsou však již dnes stabilní součástí palivového mixu s přidanou socioekonomickou hodnotou. V této souvislosti je třeba ocenit Evropskou komisi a zpřísnění podmínek udržitelnosti biopaliv. Toto rozhodnutí bude mít za cíl uspíšení vývoje biopaliv dalších generací, které napomohou ještě více snížit skleníkové plyny a efektivněji zpracovávat odpad.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *