Odrůdy jetele lučního v různých ekologických podmínkách

Jetel luční, který bývá často nazýván také jako jetel červený, je naší nejrozšířenější jetelovinou. Do osevních postupů byl v Čechách zaváděn již v 18. století, šířeji se však uplatnil až v následujícím 19. století. V Holandsku, Itálii a ve Velké Britanii patřil mezi dobře známé zemědělské plodiny již v 16. století a jako kulturní rostlina je v Evropě označován již ve století patnáctem. V oblastech jižně od Kaspického moře však byl znám již podstatně dříve jako velmi stará dávno pěstovaná pícnina.

Cíle ve šlechtění jetele lučního vycházejí z významu této pícniny, neboť je důležitou víceletou jetelovinou, rozšířenou hlavně v bramborářské výrobní oblasti a ve vyšších polohách s dostatkem dešťových srážek a s mírnějšími teplotami. Využívá se pro produkci buď čerstvé nebo vhodným způsobem konzervované pícní biomasy. Pěstuje se jak v čistých porostech, tak i v různých typech směsí s dalšími jetelovinami a travami.
Na nově vyšlechtěné odrůdy jetele lučního jsou kladeny vysoké nároky. Vyžadují se vysoké výnosy zelené hmoty, sušiny i semen, zvýšená výnosová jistota a zlepšená jakost sklízené hmoty. Požadují se též zvýšená odolnost proti chorobám a škůdcům, zlepšené přezimování, diferencovaná ranost, zvýšená vytrvalost a obrůstací schopnost.
Ve šlechtění jetele lučního se prosazují dvě zaměření:
1. Šlechtění diploidních odrůd s požadavkem na zvýšenou odolnost vůči rakovině jetele a padlí rdesnovému, na diferencovanou vegetační dobu a na zvýšenou vytrvalost.
2. Šlechtění tetraploidních odrůd s požadavkem na diferencovanou vegetační dobu s větším zastoupením ranějších typů, s odpovídajícím výnosem sušiny, se zvýšenou odolností proti rakovině jetele a s vyšší semenářskou jistotou.
Jak u diploidních, tak i u tetraploidních odrůd se požaduje rychlý růst v roce výsevu, odstupňovaná ranost, rychlé obrůstání, vytrvalost dva až tři roky, větší obsah sušiny, zvýšený obsah dusíkatých látek, snížený obsah estrogenních látek, zvýšená odolnost vůči vyzimování, zvýšená odolnost proti chorobám, zvýšená nepoléhavost a snížená opadavost lístků.
Naznačené požadavky na šlechtění jetele lučního splňují nově registrované odrůdy jetele lučního se zvýšenou produkční schopností a se zvýšenou provozní vytrvalostí. Například z diploidních kultivarů to je odrůda Vltavín (z Agrogen, s.r.o., ŠS Slavice), která vyniká plastičností a vysokými výnosy v ekologicky odlišných lokalitách.
Nově vyšlechtěné kultivary se vyznačují vyšší provozní vytrvalostí. Například novošlechtění SE – 52 Amor se vyznačuje raností a je vhodné do lučních i pastevních směsí, novošlechtění SE – 53 Adam je polopozdní a rovněž se jeví jako vhodné do lučních a pastevních směsí (Vlčan et al. 1998).
Nadprůměrnou produkční schopností a zvýšenou produkční účinností krmiva se vyznačují nové tetraploidní odrůdy. Odrůdy tohoto typu domácího šlechtění ze Šlechtitelské stanice Hladké Životice se vyznačují i vyšší provozní vytrvalostí do druhého užitkového roku. Například odrůdy Beskyd (1996) a Amos (1998) se z tohoto hlediska zcela vyrovnají odrůdám zahraničním. Podobné vlastnosti vykazuje i nová tetraploidní odrůda Sprint (1996) ze Šlechtitelské stanice Domoradice (OSEVA UNI, a.s.). Tetraploidní odrůdy jetele lučního vykazují všeobecně vyšší vytrvalost, která je podmíněna především mohutností kořenového systému a vyšší odolností vůči kořenovým chorobám (Graman 1991).
Se zřetelem na značně diferencované ekologické podmínky ČR vystupuje do popředí požadavek na ověřování jednotlivých odrůd víceletých pícnin v odlišných oblastech tak, aby byla poznána jejich fenotypová plasticita, a to jak v čistých porostech, tak i v jetelovinotravních cenózách. Neméně významná je v těchto studiích i otázka vytrvalosti jednotlivých odrůd, kvantitativní i kvalitativní stránka jejich produkčního uplatnění, ale i otázka jejich rezistence proti chorobám a proti zaplevelování.
V uvedených intencích jsou v předložené práci prezentovány některé poznatky z experimentálního studia fenotypové plasticity vybrané kolekce odrůd jetele lučního.

Materiál a metody

V letech 1996 až 1998 byly na dvou lokalitách s odlišnými klimatickými podmínkami, avšak při podobných půdních podmínkách (tabulka 1) studovány záležitosti produkčního i mimoprodukčního uplatnění vybrané kolekce jetelovin a trav, pěstovaných v různých typech porostů (monokultury, jetelovinotravní cenózy využívané jak kosením, tak i pastvou masného skotu). Sledování bylo prováděno formou maloparcelkových exaktních pokusů. Pokusný rámec byl uspořádán tak, aby umožnil diferencované využití jak z hlediska časového (porosty rané, polorané a pozdní), tak i z hlediska způsobu využití (kosení, pastva).
V našem sdělení jsme se zaměřili na hodnocení kolekce odrůd jetele lučního (tabulka 2) a dále na prezentaci souboru jetelotravních směsí, které byly využívány kosením (tabulky 3 a 4). K ověřovaným porostům, které jsou v této práci hodnoceny, nebyla aplikována žádná dusíkatá výživa. Před založením porostů bylo aplikováno 40 kg P, 80 kg K a dále 2 t CaCO3 a MgCO3 na 1 ha. V ednotlivých užitkových letech byly aplikovány dávky 40 kg P.ha-1 a 0 až 60 kg K.ha-1 (podle obsahu K v půdě a v pícní biomase). Fosforečno-draselná výživa byla aplikována vždy na jaře. Porosty byly využívány ve třech sečích. Sledování byla prováděna ve čtyřech opakováních.
Výnosy pícní biomasy byly na základě stanoveného obsahu sušiny v zelené hmotě přepočteny na výnos sena (při 85% sušině). Výnosové výsledky byly vyhodnoceny pomocí analýzy variancí. V našem sdělení jsme se zaměřili na hodnocení výnosových výsledků za dva užitkové roky.

Výsledky a jejich hodnocení

Z výnosových výsledků ověřované kolekce odrůd jetele lučního (grafy 1 a 2), ale i z provedené analýzy variancí je patrný výrazný a rovněž vysoce statisticky průkazný vliv stanoviště na produkci pícní biomasy. Zatímco v horské oblasti (stanoviště S1) činil průměrný výnos ověřovaného souboru odrůd jetele lučního v prvním užitkovém roce 11,38 t.ha-1 sena, v nižší oblasti bramborářské (stanoviště S2) činil tento průměrný výnos 21,45 t.ha-1, tj. relativně o 88 % více. Zjištěný výnosový rozdíl (10,07 t.ha-1 sena) zároveň ukazuje na značný rozdíl ve výnosovém potenciálu oblastí produkčních a oblastí marginálních.
Zároveň však je z porovnání výnosových výsledků v prvním užitkovém roce patrný značný rozdíl v diferenciaci výnosů jednotlivých odrůd na obou stanovištích. V lepších ekologických podmínkách je rozdíl mezi nejvýkonnější odrůdou a odrůdou s nejnižším výnosem podstatně nižší (2,23 t.ha-1 sena, 11,11 % relativně). V ekologických podmínkách horské oblasti činí tento rozdíl 3,39 t.ha-1 sena (33,75 % relativně). Homogenní skupinu nejvýkonnějších odrůd, tj. skupinu, mezi jejímž výnosy není statisticky průkazný rozdíl, představují v horských podmínkách (stanoviště S1) odrůdy Amos a Radegast (12,05 až 13,44 t.ha-1 sena). V lepších podmínkách nižší oblasti bramborářské naopak nebyl zaznamenán v prvním užitkovém roce statisticky průkazný rozdíl ve výnosech sena mezi pěti ze šesti ověřovaných odrůd (odrůdy Beskyd, Vesna, Start, Amos a Tábor tam poskytovaly výnosy od 21,28 t do 22,15 t.ha-1 sena). Zajímavé je zjištění, že odrůda Radegast tam byla v produkčním uplatnění na posledním místě, zatímco v horských podmínkách patří do nejvýkonnější skupiny. Ukazuje se, že výběr vhodné odrůdy jetele lučního pro méně příznivé podmínky bude podstatně náročnější. Vedle velice řídké sítě odrůdových zkušebních stanic (ÚKZÚZ) bude proto potřebné výzkumné řešení otázek fenotypové plasticity, kdy zároveň na ověření odrůd v monokulturách budou navazovat experimentální ověřování jednotlivých odrůd jetele lučního v různých typech jetelovinotravních cenóz.
Souběžně s těmito víceletými jetelovinotravními cenózami je účelné jak z metodologických, tak i praktických hledisek ověřovat i monokultury jetele lučního na více užitkových let. Konkrétně u jetele lučního alespoň na dva užitkové roky. Z výnosových výsledků, dosažených v lepších ekologických podmínkách (stanoviště S2) ve druhém užitkovém roce (graf 2) je patrné, že odrůdy Tábor, Amos a Vesna se svými, mezi sebou statisticky neprůkazně odlišnými výnosy (15,94 až 16,78 t.ha-1 sena), skýtají možnosti pro využívání porostů na dva užitkové roky. V průměru za dva užitkové roky se jejich roční průměrný výnos pohybuje v rozmezí od 19 do 19,5 t.ha-1 sena. Tyto experimentální výsledky potvrzují i výsledky poloprovozních a provozních šetření na Šlechtitelské stanici v Hladkých Životicích. Provozní výsledky se pohybují na úrovni asi 70 % výnosů experimentálních a činí v průměru dvou užitkových let 12,5 až 13,5 t sena.ha-l .rok-1. U těchto odrůd byly též ve druhém užitkovém roce ověřeny výsledky dobré semenné výkonnosti.
Z porovnání výnosů monokultur jetele lučního a jetelotravních směsí se ukazuje, že travní složka výrazně zvyšuje výnosy pícní biomasy zvláště v méně příznivých podmínkách vyšších poloh (tabulky 3 a 4). Z výnosových výsledků se zároveň potvrzuje, že u těchto, dusíkem nehnojených porostů, jsou trávy schopné podílet se na rhizobiálním dusíku jetelovin, což souvisí zejména s intenzivní exkrecí kořenů jetele lučního do půdního prostředí. Pro praktické využití má též nesmírný význam tlumící funkce jetelovinotravních cenóz ve vztahu k úporným plevelným druhům (pýr plazivý, širokolisté šťovíky aj.). Tento tlumící efekt ve vztahu k plevelům ruderálního charakteru zabezpečuje v jetelovinotravních cenózách zvláště efektivně zejména ovsík vyvýšený.

Závěr

Současný sortiment odrůd jetele lučního umožňuje zabezpečení vysoké produkce kvalitní pícní biomasy v širokém spektru ekologických podmínek. V méně příznivých ekologických podmínkách vyšších poloh je však výběr vhodné odrůdy podstatně náročnější. Na úrodných hlubších půdě v lepší bramborářské oblasti se v současné době jeví také možnost pěstování některých odrůd jetele lučního na dva užitkové roky (Beskyd, Amos a Vesna).
Méně příznivé podmínky vyšších poloh lze vhodně tlumit uplatněním vhodných jetelotravních směsí, které i bez aplikace dusíku zlepšují jak produkci v porovnání s monokulturami jetele lučního, tak i kvalitativní předpoklady pro konzervaci. V nižších horských oblastech Šumavy se na hlubší úrodnější půdě takto dobře uplatňují směsi jetele lučního s mezirodovými hybridy Perun a Hykor a dále s ovsíkem vyvýšeným (odrůda Medián). Významný je i efekt těchto směsí při tlumení plevelných cenóz.
Tato práce byla realizována s finanční podporou MŠ ČR CEZ: J06/98: 122200002, J06/98: 122200003, NAZV EP č. 7162 a č. 1074 a dále GA ČR 206/99/1410.

Doc. Ing. František Klimeš, CSc.,
Prof. Ing. Josef Graman, CSc.,
Ing. Milan Kobes, Ph.D.,
Zemědělská fakulta,
Jihočeská univerzita,
České Budějovice,
Ing. Ivan Houdek, CSc.,
Šlechtitelská stanice Hladké Životice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *