Netradiční jeteloviny, jejich význam a pěstování

Štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) Štírovník růžkatý je víceletá až vytrvalá rostlina se silným, téměř dřevnatým kořenem. Má bohatě vyvinutý kořenový systém pronikající do značných hloubek. Trs vyniká bohatostí lodyh, které jsou u prošlechtěných odrůd 70 - 80 cm vysoké, poléhavé až vzpřímené, tupě čtyřhranné, vyplněné dření.

Barva květů je žlutá, někdy se vyskytují i květy bílé nebo načervenalé. Květy vylučují značné množství nektaru a jsou proto hojně navštěvovány opylovači. Plodenstvím je lusk, který především při kolísavé vlhkosti velice snadno puká. Hmotnost tisíce semen je značně variabilní a podle literárních údajů dosahuje 0,9 až 1,2 g.
Štírovník růžkatý má velmi širokou stanovištní amplitudu, je vytrvalý a odolný nepříznivým půdním a klimatickým podmínkám. V čistých porostech vytrvává na stanovišti 6 až 7 roků. Při setí bez krycí plodiny se vyvíjí velice rychle, takže již za dva až tři měsíce po výsevu zakvétá a je schopen poskytnout v roce výsevu menší výnos semene. Po seči, případně pastvě, velice rychle obrůstá a znovu zakvétá. Je možno jej pěstovat na všech typech zemědělských půd, včetně půd velmi chudých a suchých. Jeho předností jsou minimální požadavky na vláhu, na druhé straně však snáší i vyšší hladinu spodní vody a také déle trvající zamokření. Je odolný vůči holomrazům a snáší i déletrvající sněhovou pokrývku. Větší požadavky má, stejně jako ostatní jeteloviny, na světlo. Proto bývá v přirozených travních porostech častěji rozšířen na chudších půdách, kde nemají trávy takovou konkurenční schopnost. Svou výnosovou schopností se na bohatších půdách skoro vyrovná vojtěšce a jeteli lučnímu, na chudších půdách je předčí. Kvalitou píce se řadí mezi naše nejlepší jeteloviny a hospodářskými zvířaty je dobře přijímán.
Velkou předností štírovníku růžkatého je, že jeho píce nenadýmá. Na druhé straně však patří mezi ty rostliny, které obsahují kyanogenní glykosidy a při krmení hospodářských zvířat jak senem, tak čerstvou pící, dochází k jejich uvolnění. Množství kyanogenních glykosidů, které organismus absorbuje a jež je toxické, nezávisí jen na obsahu kyanogenů a enzymů v píci, ale také na množství zkrmené píce, rychlosti trávení a naplnění bachoru. V seně se jejich obsah postupně snižuje a po pěti měsících úplně mizí. V siláži zjištěny nebyly. Proti chorobám a škůdcům je odolný, pouze na semenářských porostech štírovníku se může vyskytovat a škodit třásněnka štírovníková.
V čisté kultuře se štírovník růžkatý pěstuje poměrně málo. Větší uplatnění nalézá jeho výsev s travami, především s kostřavou luční, jílkem mnohokvětým, bojínkem lučním a jílkem vytrvalým. Velký význam má do směsí na chudších stanovištích, kde jej trávy pro nedostatek živin, zvláště dusíku, nemohou zastínit. Svojí vytrvalostí umožňuje zastoupení ve směsích ve větším množství, aniž by hrozilo nebezpečí jeho rychlého ústupu a prořídnutí porostů, jak tomu bývá u jiných jetelovin. Je také vhodný do směsí pro dočasné i trvalé pastviny.
Při ponechání porostů na semeno lusky vlivem kolísání vlhkosti snadno pukají a vymršťují semena. Výnosy semene jsou proto velmi nejisté. Porosty ponechané na semeno ze druhé seče dozrávají koncem srpna až v září.
V České republice jsou v současné době registrovány tři odrůdy. Jedná se o domácí odrůdy Malejovský a Lotar a slovenskou odrůdu Polom.

Jednoletý štírovník (Lotus ornithopodioides)

Je to jednoleté, jemně chlupaté rostlina s poléhavými nebo vystoupavými lodyhami vysokými až 40 cm a větvenými. Lodyhy jsou jemné, což způsobuje větší poléhavost. Barva listů je světlejší oproti štírovníku růžkatému. Listy jsou velice jemné. Kvete žloutkově žlutými květy od začátku července až do konce září. Plodenstvím je široce čárkovitý lusk, srpovitě zahnutý, zploštělý a téměř strukovitě zaškrcovaný. Lusky samovolně nepukají, což zajišťuje jistotu při pěstování na semeno. Semena jsou čočkovitě zploštělá, žlutohnědá až zelenavěhnědá a lesklá. Hmotnost tisíce semen se pohybuje od 1,15 do 1,65 g.
Tohoto štírovníku se ve světě doposud jako pícniny nepoužívá, i když byl zkoušen v mnoha zemích, nejen jako pícnina, ale také jako meziplodina na zelené hnojení. V našem sortimentu je jediná odrůda tohoto druhu, odrůda Junák. Druh je vhodný pro pícní využití, jako meziplodina na zelené hnojení a dále jako komponent lučních a pastevních směsí. Pro sklizeň zelené hmoty lze tuto jetelovinu vysévat od časného jara do konce června. Počet sečí závisí na termínu výsevu. Červnové výsevy poskytují pouze jednu seč. Pozdější výsevy vytvářejí přízemní růžice, dají se však použít i jako meziplodina na zelené hnojení. Rostliny vzcházejí průměrně za 11 dnů po výsevu, při výsevech ve druhé polovině dubna kvetou ve druhé polovině června. Maximum zelené hmoty je dosaženo ve fázi kvetení, tj. za 50 – 60 dnů po vzejití. Druhá seč následuje po 30 – 40 dnech po seči prvé. Předností druhu je pomalé stárnutí porostu. Při pěstování jako meziplodina na zelené hnojení je výnos hmoty limitován množstvím srážek.
Vysévá se 10 – 12 kg.ha-1 osiva při šířce řádků 12,5 cm. Hloubka setí by neměla překročit 1 cm, jinak semena špatně vzcházejí. Po zasetí je nutno pozemek uválet.

Vičenec setý (Onobrychis viciaefolia)

Vičenec setý je znám pod názvy ligrus, případně esparzeta. Je to víceleté až vytrvalé bylina s mohutným kořenovým systémem. Hlavní kořen se mělce větví a jednotlivé větve rychle pronikají do půdy. Touto rychlostí předčí i vojtěšku. Vedle toho má vičenec mohutnou síť postranních kořínků, které se rozkládají již v ornici a pronikají i do sebenepatrnějších štěrbinek ve skalách. Výhodou bohatého kořenového systému v povrchových vrstvách ornice je to, že může okamžitě reagovat na dešťové srážky a dále obohacuje ornici o velké množství organické hmoty. Na koříncích vičence setého se v porovnání s jinými jetelovinami vytváří relativně více kořenových hlízek. To jej staví do role výhodné zlepšující předplodiny.
Lodyhy vičence jsou vzpřímené, vysoké 60 až 80 cm, jsou vyplněny dření a mají 5 – 9 internodií. Květy mají karmínovou až masově růžovou barvu, zřídka bělavou, jsou tmavě žilkované a jsou umístěny ve vzpřímených hroznech. Kvetení nastupuje ve druhé polovině května a počátkem června v závislosti na klimatických podmínkách. Plodem je jednosemenný, ostnitý a nepukavý lusk, který se velmi obtížně vylušťuje, takže se seje nevyluštěné osivo.
V roce výsevu roste zejména nadzemní část poměrně pomalu, avšak rychleji zakořeňuje. V následujícím roce na jaře obrůstá rychle, takže poskytuje píci dříve než vojtěška. Má poměrně vysoké požadavky na teplotu. Při časném jarním setí klíčí pomalu a bývá napadán škůdci, především listopasem. Je proto vhodnější vysévat jej při průměrné denní teplotě 6 oC, což bývá ve druhé polovině dubna. Ke klíčení vyžaduje dostatek vody, aby mohlo nevyluštěné semeno nabobtnat. Také v době květu požadují semenné kultury dostatek tepla. Na půdní podmínky není vičenec náročný a spokojuje s s chudšími půdami, které však musí být dostatečně zásobeny vápníkem. Dále potřebuje dostatek fosforu a draslíku, které si však dovede osvojovat i z těžko dostupných forem. Nesnáší vyšší hladinu spodní vody a půdy uléhavé a nedostatečně provzdušněné. Na hlubších a bohatších půdách poskytuje vyšší výnosy, avšak v těchto podmínkách nemůže konkurovat vojtěšce seté. Na výsušných, mělkých vápenitých a opukových půdách je však bezkonkurenční plodinou. Vičenec je původní pícninou vinorodých oblastí, což vysvětluje jeho náročnost na světlo a teplo. Proto mu lépe vyhovují pozemky svahovité s jižní expozicí. Možnosti jeho uplatnění v České republice jsou omezeny na kukuřičnou a řepařskou oblast.
Výnosy vičence se pohybují okolo 5 t.ha-1 sena, jsou tedy menší než výnosy vojtěšky seté a jetele lučního. Kvalita píce a její chutnost jsou velmi dobré, předností píce vičence je, že nenadýmá. Je proto velmi dobrým komponentem směsek pro pastvu koní. V prvém užitkovém roce se doporučuje sklízet porosty na zeleno až v době plného květu, protože v době květu se v kořenech ukládají zásobní látky. Tím porosty zesílí, což se v dalších letech příznivě projeví na jejich výnosnosti a také na vytrvalosti. V dalších letech se sklízí stejně jako ostatní jeteloviny na počátku kvetení. Píce vičence se velmi dobře suší a odrol jeho lístků při sušení bývá nižší oproti jiným jetelovinám. Při použití vičence jako komponentu pastevních směsí je jeho předností, že pastvu snáší lépe než vojtěška, avšak při časté a zejména nízké pastvě jeho porost silně prořídne.
Agrotechnika vičence setého je obdobná jako u ostatních jetelovin. Většinou se podsévá do řídké krycí plodiny při jarním výsevu. Je možno jej také vysévat, především v sušších oblastech, v čisté kultuře v červnu až srpnu. Výsevky jsou mimořádně velké, díky tomu, že se vysévá nevyluštěné semeno. Vysévá se přibližně 150 až 180 kg.ha-1 nevyluštěného osiva. Porost se ponechává na pozemku delší dobu, většinou 6 roků.
Na semeno se ponechávají běžné pícní kultury, které stářím prořídly. Semeno se sklízí většinou z první seče. Vičenec je plodina atraktivní pro včelu medonosnou, což mu umožňuje dobré opylení květů. Obtížnější je však bezeztrátová sklizeň semene. Jednosemenné lusky velice snadno opadávají a při neopatrné sklizni vznikají velké ztráty. Úspěšně lze použít přímou kombajnovou sklizeň, při níž se sklízí v době, kdy zhnědne asi 70 – 80 % lusků. Výnosy se pohybují u nevyluštěného semene od 0,7 do 1,2 t.ha-1. Po sklizni semene se dá použít i vičencové slámy (pokud nebyly porosty desikovány), jejíž výnos se pohybuje od 3,0 do 3,5 t.ha-1.
V České republice je v současné době registrována pouze jediná odrůda Višňovský vícesečný.

Tolice dětelová (Medicago lupulina)

Tolice dětelová je jednoletý až dvouletý, vyjímečně víceletý druh čeledi bobovitých. Je to drobná bylina s poléhavými, nebo vystoupavými lodyhami, dorůstajícími do výšky 30 – 60 cm. Drobné žluté květy se nalézají v malých, kulovitých, dlouze stopkatých, paličkovitých hroznech. Plodem je jednosemenný, vzácněji dvousemenný lusk. Semeno je zelenavě žluté až hnědé, vejčitého tvaru, pevně uzavřené v lusku a proto je nutné po sklizni semena drhlíkovat. Hmotnost tisíce semen se pohybuje od 1,7 do 2,0 g.
Z pícninářského hlediska je vysoce kvalitní, její kvalita je porovnatelná s vojtěškou setou, avšak poskytuje nízké výnosy. Vedle pěstování na píci na chudších půdách, kde se již výnosnějším jetelovinám tak dobře nedaří, je tolice používána do různých pícních směsek, především pastevních, kde zabezpečuje vyplnění spodního patra. Dobře snáší ušlapávání a spásání. Je rovněž cenným komponentem porostů vytrvalých a dočasných luk a krátkodobých jetelotravních směsek. Je také vhodnou plodinou na zelené hnojení v čisté kultuře, popřípadě ve směskách s jetelem plazivým, nebo švédským. V půdě zanechává velké množství organické hmoty, proto působí příznivě na úrodnost půdy. V poslední době nachází poměrně velké uplatnění v čistých kulturách, případně ve směskách k ozeleňování sadů a vinohradů. Je taktéž významnou plodinou medonosnou. Při časném letním výsevu může poskytnout do podzimu slabší seč.
Nejlépe se jí daří na teplejších stanovištích s dostatkem vláhy. Sucho snáší dobře, avšak podstatně při něm omezuje až zastavuje růst. Roste dobře i na chudších půdách s dostatkem vápna. Na předplodinu není náročná. Příprava půdy a také další agrotechnika je stejná jako u ostatních jetelovin. Při pěstování na píci se vysévá 18 – 20 kg osiva, na zelené hnojení je výsevek 12 – 15 kg.
Na semeno se pěstuje v řádkových kulturách z letního výsevu, nejlépe při šířce řádků 12,5 cm. Dozrává nestejnoměrně a sklízí se při výskytu prvních černých lusků. V prvních luscích jsou nejkvalitnější semena a většina semen dozraje v luscích i po sklizni. Po sklizni je nutno lusky drhlíkovat.
U nás je registrována pouze jediná odrůda, odrůda Ekola.

Úročník bolhoj (Anthyllis vulneraria)

Úročník bolhoj, taktéž zvaný žluťák, je druh rodu úročník. Používá se jako pícnina, a také jako léčivá rostlina.
Úročník je vytrvalá bylina se silným, bohatě větveným hlavním kořenem a krátkým, mnohohlavým oddenkem. Lodyhy jsou vystoupavé až vzpřímené, až 60 cm vysoké, většinou jednoduché, krátce a hustě pýřité až chlupaté. Květy jsou přisedlé v květní hlávce, 1 – 2 cm dlouhé. Koruna má barvu žlutou, oranžovou, zřídka i bělavou. Lusky jsou stopkaté, vejčité, uzavřené v kalichu. V lusku se nachází jediné lesklé semeno vejčitého tvaru.
Úročník je jetelovinou nejchudších půd. V přirozených porostech je víceletý, avšak v kultuře se ponechává jen na jeden užitkový rok. Je jednosečný a do druhé seče obrůstá pouze nepatrně. Poměrně rychle roste, takže se může s úspěchem vysévat již na podzim v čisté kultuře a do zimy je schopen velice dobře zakořenit. V roce výsevu vytváří pouze přízemní listovou růžici a teprve v následujícím roce kvete. Požadavky na stanoviště má malé. Velmi dobře snáší drsné klimatické podmínky horských a podhorských oblastí. Na bohatších půdách a v nížinách však často vymrzá. Nesnáší těžké, studené a málo provzdušněné půdy, stejně jako rašeliny. Sám po sobě i po jiných jetelovinách je snášenlivější než ostatní jeteloviny. Je vhodnou rekultivační plodinou, plodinou na ozelenění zrušených skládek, výsypek a podobně, kde příznivě působí na zúrodnění půdy a na její zpevňování a dále proti vodní a větrné erozi.
Pro pícní využití se u nás v současné době pěstuje úročník na nepatrných plochách, protože poskytuje nižší výnosy oproti ostatním jetelovinám a jeho píce je oproti jiným druhům jetelovin méně hodnotná. Více je využíván k osévání svahů a náspů kolem komunikací.
Na semeno se ponechává z první seče. Dozrává koncem července, nejčastěji však až v srpnu. Zraje nestejnoměrně a zralé strbouly se lehce rozpadávají, proto dochází při nešetrném zacházení k velkým ztrátám. Výnosy semen kolísají od 0,2 do 0,7 t.ha-1.
Kvetoucí nať se sbírá pro léčebné účinky od května do července, suší se na stinných místech co nejrychleji, aby si květy uchovaly původní žlutou barvu. Droga má slabě aromatický pach a mdlou chuť. Obsahuje hlavně saponiny a tříslovinu.
V naší republice je v současné době registrována pouze jediná odrůda úročníku, odrůda Třebíčský.

Jetel nachový (Trifolium incarnatum)

Jetel nachový, taktéž známý pod názvy inkarnát, případně růžák je kulturní jednoletá jetelovina s přímými a nepatrně větvenými lodyhami. Květenstvím je vrcholový strboul, podlouhle vejčitého až válcovitého tvaru. Barva květů je nejčastěji purpurově červená, zřídka růžová, žlutobílá případně bílá. Typy s červeně vybarvenými květy se zdají být odolnější vůči vymrzání. Semeno je ve srovnání s ostatními jetelovinami velké. Hmotnost tisíce semen se pohybuje od 3 do 4 g.
Kořenový systém inkarnátu je chudší, ale po zasetí se vyvíjí velice rychle. V našich podmínkách se vysévá obvykle do 20. srpna, do zimy zakoření a je za příznivých podmínek schopen poskytnout do zimy slabší seč. Při jarním výsevu se vyvíjí rychle, avšak poskytuje seč zhruba o měsíc později než z podzimního výsevu a také výnosová jistota je při jarním výsevu nižší.
V čistých kulturách jej lze pěstovat pouze v polohách s mírnou zimou. Nesnáší holomrazy a také dlouho ležící sněhovou pokrývku. Časné podzimní setí podporuje jeho odolnost vůči klimatickým podmínkám a lze jej pak pěstovat i v bramborářské oblasti. Je to plodina lehčích půd. Zvláště mu svědčí výhřevné půdy s dostatkem vláhy. Na těžších a chladnějších půdách výnosově neuspokojuje. Dobré porosty jsou schopny poskytnout 18 až 22 t.ha-1 zelené hmoty. Kvalita píce inkarnátu je v porovnání s ostatními jetelovinami horší.
V rámci osevního postupu je zařazován obvykle jako ozimá meziplodina. Osvědčuje se také jako plodina na zelené hnojení, především pod brambory, kukuřici a podobně.
Od ostatních jetelovin se liší agrotechnikou. Vysévá se obvykle po obilovině, bez krycí plodiny. Prvním předpokladem dobrého a jistého výnosu je časné setí. Výsev se provádí do hloubky 2 – 3 cm a po vysetí se pozemek uválí. Pomaleji rostoucí porost je vhodné na podzim přihnojit menší dávkou ledku. Při jarním výsevu se seje co nejčasněji, protože pozdní výsevy trpí suchem a jsou více napadány padlím. Výsevek činí 25 – 30 kg.ha-1. V místech, kde není jisté přezimování inkarnátu v čisté kultuře, je vhodné jej vysévat ve směsi s jílkem mnohokvětým a vikví huňatou nebo panonskou.
Na píci je nutno sklízet inkarnát před květem, jinak rychle ztrácí na hodnotě. Na semeno se pěstuje poměrně dobře, protože pravidelně nasazuje dostatek semene. Nejdůležitější je určení okamžiku sklizně. Je-li porost přezrálý, dochází k velkým ztrátám. Po sklizni je třeba semeno dobře usušit, jinak je rychle napadáno plísněmi. Z 1 ha lze sklidit 4 až 6 q semene, ale i více. Delším skladováním ztrácí poměrně rychle klíčivost.
U nás je registrována pouze jediná odrůda tohoto druhu, odrůda Kardinál.

Ing. Jan Pelikán, Csc., RNDr. Jan Hofbauer, Csc.
Výzkumný ústav pícninářský, spol. s r.o.
664 41 Troubsko

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *