Kvalita osiva ve vztahu k semenářství

Mluvíme-li o kvalitě osiv, v Čechách snad lépe o jakosti osiv, rozumíme tím zpravidla současně i jakost sadby u vegetativně množených druhů. Zatímco množství (kvantita) vyráběných osiv závisí na přírodních, agrotechnických a technologických podmínkách, na množství výchozího materiálu a dalších předpokladech, kde dominuje rozhodnutí výrobce o tom, kolik produkce chce získat, je otázka jakosti tím nejpodstatnějším a mělo by o ní jít všem dodavatelům i odběratelům osiv.

Na jakosti osiv je v podstatě založena semenářská kontrola už od svého vzniku, u nás od roku 1877. K základním hodnocením čistoty, klíčivosti, vlhkosti a příměsí plevelů i cizích druhů byla postupně přibírána další kritéria – výskyt chorob a škůdců, stanovení hektolitrové váhy, posuzování zvláštního ošetření osiva a další. Zvlášť podstatné bylo zavedení hodnocení množitelských porostů, později i samostatných vegetačních zkoušek, na základě čehož bylo možné posuzovat pravost a čistotu odrůdy. Postupně byla zdokonalována přístrojová technika, během desítek let vznikaly nové a dokonalejší metody zkoušení a vzrůstal význam i souvisejících činností, z nichž je v neposlední řadě nutné připomenout způsob a metody odběru vzorků, na kterých závisí objektivita výsledků zkoušek.
To, aby jakost osiva dodávaného odběratelům, tj. zemědělcům, zahradníkům a dalším spotřebitelům, byla co nejlepší, je především zájem těchto osob. Zájem dodavatelů – výrobců či dovozců, musí z obchodního, podnikatelského a snad i lidského hlediska být tentýž, ale bohužel ještě je nemálo příkladů opaku. Snad právě proto semenářská kontrola stále celosvětově existuje a rozvíjí se, a proto bylo před víc než 75 lety ustaveno mezinárodní sdružení pro zkoušení osiv – ISTA. Proto vznikl systém certifikace osiv sledovaných druhů a odrůd při OECD, kdy do těchto organizací jsou zapojeny prakticky všechny vyspělé státy světa.

Možnosti ovlivnění jakosti osiv

Vzpomenutá semenářská kontrola svými metodami a při respektování platných nařízení a předpisů už jen následně posuzuje při polní přehlídce, ve vegetační zkoušce, v semenářské laboratoři a při dalších způsobech hodnocení to, čeho bylo semenáři dosaženo. Avšak výrobce, zpracovatel a distributor osiva a sadby, podle připravované legislativy zkráceně dodavatel, může úspěch či neúspěch svého konání ovlivnit zcela rozhodujícím způsobem. Připomenutím některých zásad bychom rádi zopakovali nebo podtrhli určité úseky – obecně známé, přesto často přehlížené.
„Osivo se dělá na poli“ – letitý slogan starých semenářů stále platí. Především jde o volbu prostředí, kde jsou množitelské porosty umístěny, kde je osivo vyráběno.To potvrdí nejlépe pěstitelé osiva cukrovky, náročnějších druhů zelenin a všichni ti, kteří se přesvědčili o pozitivním vlivu příznivých klimatických podmínek jižní Evropy, Kalifornie, vhodných oblastí v Africe, Jižní Americe, Asii a jinde ve světě. Klíčivost, resp. vitalita osiva z těchto podmínek je prokazatelně odlišná. Určitou náhradou – simulací takových podmínek u nás je pěstování semenných kultur v chráněných podmínkách foliových tunelů nebo otevřených skleníků, jak potvrdí zejména producenti vzácnějších maloobjemových druhů či odrůd a šlechtitelé. V principu jde o zajištění co nejvyšší, ale pro kulturu únosné sumy tepla a světla, dostatku vláhy a živin v pravý čas a příznivých podmínek pro opylení, jde-li o cizosprašné druhy nebo kultury opylení vyžadující.
S tímto hlavním vzpomenutým faktorem souvisí umístění v katastru, včetně využití tzv. mikrorajonizace. Místo pro množitelský porost musí totiž být vhodně vybráno nejen se zřetelem na nebezpečí přenosu škodlivých organismů – chorob a škůdců (i když tento faktor je jeden z nejdůležitějších), ale je také třeba respektovat sled plodin na pozemku (nyní čím dál víc hrozí větší nebezpečí z výdrolu a vlivu tzv. staré půdní zásoby osiv kulturních druhů – například u odrůd řepky). Respektovat je nutné předepsanou izolační vzdálenost, vhodnou expozici pozemku, podmínky převládajícího proudění vzduchu, vlhkostní poměry, stav výživy a další.
Množitelské porosty se nemohou obejít bez odpovídající, druhem a způsobem pěstování podmíněné, agrotechniky, bez ošetřování během vegetace, účinných zásahů ochrany rostlin i zajišťování selekcí. Diskutované a už praktikované výrobní postupy v ekologickém zemědělství, s absencí chemické ochrany a ošetření, lze samozřejmě připustit, ale za předpokladu, že neprovádění odpovídajících chemických zásahů v ochraně rostlin nesmí mít za následek rozšiřování škodlivých organismů jak z porostů, tak přenosem ze sklizených osiv či sadby.
Po úspěšném pěstování a sklizni množitelského porostu následuje finále, jímž je co nejrychlejší předčištění, zpracování a úprava osiva (sadby) do podoby, v jaké je možné rozmnožovací materiál uvádět do oběhu. Příkladů nevhodného postupu a špatně uplatněné technologie v této fázi je bohužel mnoho, i když zpravidla se najde hodně argumentů či výmluv na důvody časové, průběh počasí atd. Ztráta klíčivosti u vlhkého osiva, poškození osiv luskovin nešetrným čištěním a tříděním, zbytečně opakované čištění prováděné v zájmu čistoty partie, která obsahovala už v porostu obtížně vyčistitelné příměsi, to je jen neúplný výčet hlavních příčin ztrát a nižší jakosti. Snahy odpovědných dodavatelů nahrazovat vlastní technologické a organizační chyby žádostmi o povolování výjimek na nižší jakost osiva jsou bohužel stále trvajícím jevem, který postihuje odběratele; byť je nutné objektivně připustit argumenty na občasně dobré výsledky vzcházivosti i při klíčivosti „pod normu“ při upraveném výsevku.
Jakost osiva pak konečně ovlivňuje i závěrečná fáze úprav osiva po dodatečném ošetření (moření, inkrustace, obalování), a to ve směru pozitivním i negativním. Přirozeně, že vše může v závěru ovlivnit i způsob skladování a samotná distribuce u dodavatele i zacházení s materiálem u odběratele.
Jen nástinem jsme ukázali, že při respektování všech zásad pěstitelských, agrotechnických a obecných biologických principů a ovšem při plné odpovědnosti těch, kteří mají tuto oblast v rukou, by semenářská kontrola mohla být jen dozorovým orgánem a vše ostatní by záviselo na vztazích dodavatele a odběratele. K takovému ideálu jsme ale u nás ještě nedospěli.
V tabulkových přehledech tohoto úvodního článku je uvedeno několik příkladů ze současné praxe a také hlavní kritéria hodnocení jakosti uplatňované v naší semenářské kontrole v souladu s evropskou legislativou.

Ing. Miroslav Houba, CSc.,
Ústřední kontrolní a zkušební ústav
zemědělský, Brno,
Odbor osiv a sadby, Praha

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *