Jsou invazní druhy rostlin nebezpečné pro polní plodiny a zemědělskou krajinu – ano, či ne?

Doc. Ing. Jan Mikulka, CSc.

je vedoucím týmu „Plevelné rostliny a vegetace agroekosystémů“ ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby, v. v. i. Praha Ruzyně.

Především je třeba se na tuto problematiku podívat komplexně a s nadhledem a vycházet z historického vývoje zemědělství u nás ve střední Evropě. Plevelné rostliny jsou nedílnou součástí agroekosystémů a plevelová společenstva byla a neustále jsou ovlivňována jednak zemědělskou činností, dopravou (železnice, dálnice a další), stavební činností, ale i půdně klimatickými podmínkami. V počátcích zemědělství (míněno pěstování plodin) se jednalo především o invaze ruderálních druhů do polí, následovalo šíření plevelných druhů z Eurasie a poté následovaly invaze plevelných druhů ze severní Ameriky. Ve 20. století se stalo zemědělství intenzivním, byly zavedeny osevní sledy, zpracování půdy, agrotechnika, hnojení a došlo k masovému používání herbicidních přípravků. S neustálou změnou pěstitelských technologií, způsobů zpracování půdy, skladbou plodin tedy dochází neustále ke změnám v druhové skladbě plevelných druhů na zemědělské půdě.

Z tohoto pohledu je nutné konstatovat, že naprostá většina významných plevelů není původní, jsou v minulosti zavlečené. Nežádoucím jevem však je, že vlivem současné skladby pěstovaných plodin, novými technologiemi jejich pěstování a velkoplošným používání herbicidních přípravků došlo k velmi výraznému poklesu plevelných druhů na našich polích, přitom zaplevelenost je stále vysoká. To samozřejmě přináší celou řadu problémů. Zejména druhová selekce způsobená dlouhodobým používáním herbicidů měla a stále má nedozírné následky. Na polích zůstávají plevelné druhy, které jsou tolerantní vůči používaným herbicidům, rychle se šíří a komplikují regulaci plevelů v jednotlivých plodinách. Dalším významným problémem je vznik rezistence plevelů vůči herbicidům. Na celém světě je již popsáno více jak 400 plevelných druhů rezistentních vůči herbicidům. U nás je to více jak deset plevelných druhů.

Na složení spektra plevelů má též vliv mezinárodní doprava, kdy jsou k nám zavlékány nepůvodní plevelné rostlin a významně invaze ovlivňují i periodické změny klimatických podmínek. Reakce plevelných druhů na změněné podmínky nebývá rychlá. Změny bývají velmi často pozorovány až po několika letech. V některých případech pak k expanzím některých plevelných druhů může docházet velmi rychle. Typickým příkladem je ježatka kuří noha, která se v 70. letech minulého století vyskytovala pouze lokálně v nejteplejších oblastech a nyní roste i na horách.

V posledních letech stoupá riziko šíření invazních teplomilných plevelných druhů a jejich postupné šíření po celém území našeho státu. Tomuto jevu nemůžeme zabránit, jde o přirozený proces. Můžeme však, ale spíše musíme na tyto problémy včas reagovat. Je tedy nutné studovat biologické vlastnosti, potencionálních invazivů, provádět monitoring, sledovat chování těchto plevelů v agroekosystémech a na základě získaných poznatků upravovat „Integrované systémy regulace plevelů“ pro jednotlivé plodiny, ale též pro jednotlivé oblasti. Závěrem lze konstatovat, invaze jsou nebezpečím, ale toto nebezpečí je řešitelné.

Ing. Jan Pergl, PhD.

pracuje na oddělení ekologie invazí, Botanického ústavu AV ČR, v. v. i. Zabývá se ekologií a obecnými aspekty rostlinných invazí, populační ekologií, aplikací GIS a modelování v populační dynamice, aplikací výzkumu do managementových opatření. Od roku 2009 spolupracuje s MŽP a AOPK na expertní práci v oboru rostlinných invazí.

O tom, zda mohou být invazní organismy rizikem pro různé přírodní ekosystémy, není pochyb. Stejně tak se není potřeba moc rozmýšlet, zda invazní organismy mohou být rizikem i pro člověkem vytvořené prostředí agrosystémů či jím využívaná hospodářská zvířata. Jen je třeba vyjasnit, co vlastně pojem „invazní“ organismus zahrnuje. Za invazní nemůžeme označit všechny nepůvodní druhy. Jen malá podskupina nepůvodních druhů v novém areálu zdomácní a opět jen malá skupina z nich je schopna se dále šířit mimo kulturu a mít případně nějaký dopad na prostředí, ve kterém se vyskytují. Těm, které jsou schopny se šířit, říkáme invazní, a to bez ohledu na to, zda takový dopad mají či ne. Obdobný dopad mohou mít i původní druhy, avšak vzhledem k tomu, že se vyvíjely ve stejném území se svými přirozenými nepřáteli a v souladu s místními podmínkami prostředí, jsou procesy v pozadí jejich populační dynamiky většinou odlišné od nepůvodních druhů.

Hledisko dopadu jednotlivých druhů je lepší pro kategorizaci nepoužívat, protože bývá značně ovlivněno tím, kdo hodnocení dopadu provádí. Je jasné, že ochrana přírody bude mít úplně jiné priority než například zahradnictví, lesnictví či rybářství. Příkladem jsou například borovice vejmutovka a dub červený. Pro ochranu přírody jsou tyto druhy na mnoha místech nepřijatelné. Naopak v lesnictví jsou tyto druhy ceněné pro svůj rychlý růst a malé škody způsobované škůdci. U takových druhů se nevyvarujeme konfliktu mezi různými zájmovými skupinami a je třeba vždy nalézt rozumný kompromis, ať už například omezení jejich pěstování v určitých oblastech nebo jejich náhradu jinými druhy. Domnívám se, že pokud bude fungovat komunikace mezi jednotlivými resorty, řešení lze ve většině případů nalézt. A je jedno, zda invaze ovlivňují přírodní nebo zemědělské ekosystémy.

Kromě druhů, které mají jak negativní, tak i nějaký pozitivní dopad (produkce biomasy, okrasná funkce a další), jsou druhy, u kterých se téměř všichni shodnou. Do této kategorie můžeme zařadit plevele a škůdce plodin, patogeny a parazity živočichů. U většiny z nich nebude nikdo nic namítat proti jejich omezování. Jen je potřeba, aby při jejich managementu nedocházelo k likvidaci ostatních druhů (například aplikace herbicidů zasahující i okolí polí).

Domnívám se, že ač se to občas nezdá, zájmy všech skupin jsou shodné. Jen třeba některé zájmové skupině začne vliv některého invazního druhu vadit později. To již však může být na účinný zásah pozdě. Nebo si plně neuvědomuje důsledky své činnosti. Dobrým příkladem mohou být jak některé energetické plodiny pěstované na biomasu, tak druhy vysazované do takzvaných trvalkových výsadeb či některé genetické modifikace. To jsou všechno témata, která úzce zasahují do oblasti biologických invazí. Energetické plodiny a rostliny trvalkových záhonů mají většinou vlastnosti, které usnadňují invazi (rychlý růst, snadné rozmnožování), GM rostliny mají nějakou odolnost (vůči suchu, herbicidu, škůdci). U těch posledně jmenovaných pak hrozí, že křížením s planými druhy dojde k přenosu odolnosti z plodiny a vznikne tak odolný superplevel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *