Jak se žije výzkumníkům na Moravě

Badatele si většina z nás v dobách základní školní docházky představovala jako mírně podivného, občas tak trochu podivínského a obrýleného tvora mezi záhadnými aparaturami, jehož plnovous byl kultivován jen přírodou a občasnými výbuchy v laboratoři. V dobách, kdy se to u nás hemžilo výzkumnými ústavy na všechno možné, dostal onen záhadami opředený tvor jméno výzkumník, leč jakési tajemno kolem něj zůstávalo nadále. Snad proto, že normální smrtelník se příliš často s výsledky jeho bádání nesetkával. A když už, tak se to nejednou dalo komentovat slovy - zase jsme vyzkoumali dávno vyzkoumané.

Českým výzkumníkům chyběl kontakt s vyspělým světem, získat zahraniční odborný časopis nebo publikaci bylo takřka nepřekonatelným problémem, cesty na světové kongresy snem. Čas oponou trhnul – a všechno je jinak. Informační i jiné bariéry padly, současně však padla i jistota státních peněz na výzkum. Většina výzkumných ústavů resortu zemědělství, zabývajících se aplikovaným výzkumem, prošla tu s větším, tu s menším úspěchem procesem zvaným privatizace.
Privatizace výzkumníkům na jedné straně přinesla podnikatelskou svobodu, vzala však záruku státních jistot. A uvázala jim na krk balvany splátek za budovy, pozemky, stroje a přístroje i vybavení laboratoří. K rozletu čistého výzkumu to jistě nepřispělo. Výzkumníky to přinutilo vybrat si jen nejpotřebnější objekty nebo se stát správci privatizovaných areálů a pro každý objekt či jeho část, které ke své výzkumnické činnosti bezprostředně nepotřebovali, najít uplatnění, jež by přece jen nějakou korunu přineslo. Pronajmout – nebo podnikatelsky využít. Zemědělskému výzkumu se však vyhnula možnost úlev ve splátkách za privatizovaný majetek, schválená pro resort vládou.
Závěrem roku 2000 jsme navštívili dvě tradiční pracoviště zemědělského výzkumu na Moravě: „lnáře“ v Šumperku a „obilnáře“ v Kroměříži.

Agritec, výzkum, šlechtění a služby

„Agritec, výzkum, šlechtění a služby, s.r.o.“ – tabule s tímto názvem společnosti je jednou z mnoha, které rámují vstup do areálu na okraji Šumperka. Nový název se tu objevil před šesti lety. Tehdejší výzkumný ústav dostal od „mateřského“ Ministerstva zemědělství nůž na krk: buď bude vypracován reálný a šanci na schválení dávající privatizační projekt, nebo půjde vše do dražby. Po 55 letech tradice lnářského výzkumu v Šumperku by to znamenalo zmarnění výsledků desetiletí práce, rozptýlení nenahraditelného „know how“ ukrytého nejen v tisících odborných svazků v knihovně, v publikovaných pracích, ve sbírce genových zdrojů i ve vědomostech a zkušenostech lidí.
Nový, rozšířený název společnosti, v němž jsou vedle výzkumu zakotveny i další činnosti – šlechtění a služby – není formalitou. Nouze totiž naučila nejen Dalibora housti, ale i výzkumníky hledat nové činnosti, které by jim přinesly nějaký zisk. Z grantových peněz na výzkum a z dotací na šlechtění je totiž možné pokrýt jen 70 % nákladů na výzkum, zbytek – 30 %, jsou vlastní finanční prostředky společnosti, vydělané jinde: šlechtěním, službami, zakázkami od jiných firem.. V zemědělství nejsou ekonomicky stabilní a silné subjekty, které by si mohly výsledky výzkumu objednat, zaplatit a samy zahrnout do svých nákladů.
Přesto se v Šumperku mohou pochlubit prokazatelnými výsledky. Zhodnocením kolekce dlouhodobě udržovaných genových zdrojů vlastní cílevědomou šlechtitelskou prací jsou vyšlechtěné odrůdy přadného lnu Texa a Jitka a i další přadná odrůda, která je ve finále zkoušek.

Monolog u čističky
Exkurzi po areálu společnosti jsme začali v hale, kde běžela nevelká čistička. Nebylo třeba se ptát, všechno podstatné sám řekl ředitel Agritecu Ing. Miroslav Hochman: „Odrůdy, které jsme vyšlechtili, sami také rozmnožujeme ve vyšších stupních u smluvních pěstitelů, asi na 130 – 150 ha ploch a přímo v Agritecu pak osivo čistíme a moříme a staráme se také o distribuci dalším množitelům a pěstitelům.
Pro tento účel jsme postavili vlastní linku s čističkou i mořičkou. To nám dává i kontrolu nad užitím vlastního certifikovaného osiva a máme také větší šanci na to, že od pěstitelů zinkasujeme příslušné poplatky. To vše jsme se museli rychle naučit.
Použitá technologie není žádným zázrakem: pořídili jsme čističku Petkus, opravili starší výklopník na ohradové palety, modernizovali jsme dopravní cesty a pořídili v Litomyšli mořičku. Sušení a skladování máme vyřešeno roštovou sušičkou a ventilací materiálu v paletách studeným vzduchem.
V okolí Šumperka máme nyní 12 hektarů produkčních ploch nejvyšších množitelských stupňů. To nám dává kontrolou nad kvalitou osiva vlastních odrůd a zákazníkům tak můžeme i na poli předvést, co nabízíme. Náš len byl dva roky za sebou v tírně Moravolenu Bruntál vyhodnocený jako nejlepší dodávka. A dalším přínosem je, že nám to dává práci pro lidi v zimním období.“

Každá koruna je dobrá
Zaměstnávat lidi znamená mít pro ně práci a zaplatit je. V Agritecu jich pracovalo v okamžiku privatizace 38, nyní je počet zaměstnanců 60, z toho 25 vysokoškoláků, jejichž průměrný věk je 39 let. Vedle popsaných činností pomáhají nemalý měšec prostředků, nutných na mzdy, naplnit i zkoušky pesticidů a hnojiv pro firmy, které tyto materiály chtějí uvádět na náš trh. Agritec je pro tyto účely akreditovaným pracovištěm, zkoušky a jejich vyhodnocení zaměstnávají část pracovníků. V Šumperku se připravují na tuto práci i v oboru zkoušení odrůd. Podmínkou spolupráce se zahraničními firmami je, že pracoviště získá certifikaci ISO 9002 – i na tom se intenzivně pracuje.
V obchodním rejstříku má Agritec zaregistrovánu i „obchodní činnost“. V praxi to je (kromě obchodování s osivy) například prodej a distribuce pesticidů v regionu a maloprodej zemědělských potřeb. Tomu slouží jeden z nevyužívaných skleníků, jednoduše, leč účelně vybavený jako malý „garden shop“. A když je ve sklenících v některých obdobích roku trochu místa, pěstují tam hrnkové okrasné květiny pro maloprodej. Využijí tak nejen plochy skleníků, ale i tepla, které v nich musí udržovat.
Peníze je možné také ušetřit. Proto v Agritecu investovali do kogenerační jednotky, která v přechodných obdobích dodává areálu teplo i elektrickou energii.

Přijďte, poradíme
Vedle vchodu do hlavní budovy přežila už několik desetiletí (a režimů) smaltovaná tabulka „Zemědělská poradna“ – s tradičním československým znakem. Unikát – ale jeho obsah naplňují v Agritecu nyní asi víc než v době, kdy ji sem přišroubovali. Za odborníky si do Agritecu zvykli pro rady chodit nejen pěstitelé lnu a luskovin z celé republiky, ale i zemědělci z okolí se svými běžnými pěstitelskými problémy.
Právě poradenství by mělo mít své oázy v regionech a tam jsou i privatizovaná výzkumná pracoviště. Taková vazba se zdá být logická. Do Šumperka se navíc každoročně sjíždějí desítky pěstitelů na tradiční polní dny lnu, konopí a luskovin a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že jsou to vždy vydařené, dobře připravené, informacemi i atmosférou vynikající akce.

Zemědělský výzkumný ústav Kroměříž, s.r.o.

Také výzkumníci v Kroměříži prošli před několika lety privatizací. Pokud chtěli ve své práci pokračovat, neměli vlastně jinou možnost, než si koupit židle, na kterých seděli, a s nimi vše okolo. Jenže ekonomický tlak je stejně jako v Šumperku i tam realitou a není možné uživit se pouze obilnářským výzkumem, byť by jeho výsledky byly sebelepší a pro praxi sebepřínosnější. U nás se totiž stalo samozřejmostí, že informace z výzkumu jsou zadarmo a odběratelé ze zemědělství, kde často chybějí peníze na běžný provoz, si ani nemohou dovolit výzkum objednat a potom za něj platit.
„Stále se snažíme, aby výzkumná práce byla hlavním předmětem naší činnosti a zatím se nám to přes všechny těžkosti daří,“ říká Ing. Slavoj Palík, CSc., ředitel ústavu. „Padesát výzkumníků u nás pracuje ve čtyřech odděleních – geneticko-šlechtitelský výzkum, pěstební systémy a technologie, ochrana rostlin a kvalita rostlinné produkce. Hlavním problémem jsou, ostatně jako asi všude v zemědělství, finance. Prostředky, které resort zemědělství vyčleňuje na výzkum, v porovnání s rokem 1989 významně poklesly a navíc jsou po několik posledních let v absolutní hodnotě stejné, to znamená, že v reálu dále klesají. Zdroje ze státního rozpočtu mají přitom jiné priority, ne zemědělství.“

Poradci mohou být počítač i pole
.Poradenství bývalo a zvláště v současné době je rovněž předmět činnosti ústavu. V době, kdy se systém poradenství v ČR koncipoval, bylo na tuto činnost vyčleněno přes dvacet pracovníků, nyní, kdy zemědělští podnikatelé stále více šetří i na poradenství a kdy privátnímu poradenství konkuruje nově zavedené státní poradenství a není přesně dořešeno, co je v kompetenci koho, jich je v ústavu jenom deset.
Mnoho informací syntetizovaných z různých zdrojů poskytuje ústav prostřednictvím svých vebových stránek na internetu. Jde o anotace, celotextové a obrazové informace (popisy odrůd, plevelů, škůdců a další) či on-line katalog knihovny. Významným produktem aplikovaného výzkumu je AGROKROM, modulový expertní a informační systém pro rostlinnou produkci. Ten jsme podrobně představili v Úrodě 10/2000. Jeho prodej ovšem není – i přes přijatelnou cenu – takový, aby byl pro ústav podstatným příjmem. Peníze, ale někdy i nevybavenost zemědělských podniků počítači nebo neznalost lidí jsou brzdami rozvoje.
Již tradičně začátkem léta pořádají v Kroměříži polní dny. U návštěvníků se těší velké oblibě, protože jsou při nich vidět výsledky pokusné činnosti přímo v terénu, pochopitelně s patřičným odborným výkladem. Ústav hospodaří celkem na 300 ha polí a z nich je pro pokusnictví zabíráno 60 až 70 ha, takže je opravdu z čeho vybírat a čím se při polních dnech pochlubit.
Slušné návštěvnosti a zájmu praktických zemědělců se těší předjarní odborné konference, které kroměřížští pořádají nejen v sídelním městě ústavu, ale i v oblastech Českomoravské vysočiny a jihozápadních Čech. Výzkumníci nešetří náklady při možnosti setkat se s výkonnými zemědělci a předat jim v ucelené formě nejaktuálnější poznatky ze své práce. V roce 2001 již tak tradičně činí po padesáté v historii, neboť právě toto jubileum kroměřížský ústav v letošním roce slaví.

Licence a osiva zdrojem příjmu
Skupina šlechtění není velká. Ing. Palík vysvětluje: „V objemu šlechtění se nemůžeme rovnat velkým domácím či zahraničním šlechtitelským firmám, ani si to neklademe za cíl, ale určité úspěchy jsme zaznamenali. Z našeho ústavu vzešlo několik odrůd. Jsou to odrůdy jarního ječmene Maridol, Lumar, Viktor a Ladík a odrůdy ozimého ječmene Kromoz a Kromir. Další nadějné materiály ječmene procházejí státními zkouškami. Ještě před privatizací, v rámci bývalé VHJ Oseva, jejíž byl ústav tehdy součástí, byla u nás vybudována posklizňová linka. Nyní je pro nás významnou pomocí. Můžeme sami upravovat osiva vlastních odrůd pod plombu. Máme tak záruku odrůdové pravosti a dobré kvality. Objem obchodu s osivy není velký, ale je přínosný. K přemnožování do nižších stupňů využíváme spolupráce s kmenovým partnerem a dalšími semenářskými firmami České republiky.“

Dostáváme se k závěru

Z našich letitých představ o badatelích toho moc nezbylo. Výzkumníci musí své bádáním poznamenané pláště často měnit za obleky manažerů, laboratoře a pokusná políčka za blahobytné mramorové haly bank, psaní vědeckých pojednání za nezáživné vyplňování stovek kolonek v návrzích projektů do veřejných soutěží či v žádostech o granty. A být také obchodníky a umět výsledky své práce prodat – a to v prostředí, které spíš přeje dlužníkům, kde uživatelé „výstupů“ příliš nectí, a snad ani necítí svůj závazek podílet se na nákladech výzkumů, jejichž výsledků vužívají. To, že by si některý podnik, soukromník či jiný „subjekt“ u výzkumníků přímo formou zakázky s dohodnutou cenou objednal nějaký výzkum, snad platí v oblasti marketingu či reklamy, ne však v zemědělském výzkumu…
Doufejme, že se to začne měnit k lepšímu.
Ing. Břetislav Koč
a Ing. Dušana Hofmanová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *