Italské intermezzo aneb trvalé jižní vlivy

Italská přítomnost v Evropské unii je tak přirozená, jako její místo na mapě Evropy. Byla tam od počátku a nikdo nepochybuje o jejím místě stejně tak jako o vlivu na chod událostí. A přesto se nemůže Italská republika „chlubit“ ničím, co by z ní dělalo mediální hvězdu po způsobu „britských šílených krav“ či nedávných protievropských demonstrací ve švédském Götteborgu. Snad právě tato vyváženost dělá z Itálie pro nás nejen přitažlivou perlu středomoří, ale i místo inspirace pro evropské snažení.

Když se letos zjara psalo v tisku o Itálii víc, než je obvyklé, důvodem nebyla krize či naopak nějaký zvláštní úspěch, ale italské volby. Zejména jejich výsledek mnohé překvapil, ne-li zastrašil. Do vlády se totiž dostala mj. Liga severu, která je známá svojí separatistickou politikou a otevřenými prohlášeními o rozdělení státu, resp. oddělení bohatého severu od chudého jihu (zde je na místě připomenout, že heslem voleb vítězného E. Berlussconiho bylo ekonomické a sociální vyrovnání jihu a severu). Místo ve vládě však zaujala také postfašistická národní strana, jejíž představitelé se jen poměrně nedávno verbálně „odstřihli“ od svého vzoru Benitta Musolinoho. Z vnějšího pohledu je to snad dost důvodů ke znepokojení, možná víc, než v případě českého Temelínu, a přitom…
Až na několik novinářských komentářů v tisku (podtrhuji, že spíše analyzujících než varujících) se nikdo neprojevil nějak dramaticky. Čili ani politici, od kterých by se dalo očekávat, že využijí příležitosti ke zdůraznění svého „správného“ politického názoru na chod událostí, ale ani umělci či občanské organizace a skupiny. Klasik by řekl: „To jsou paradoxy!“. Důvod je prostý. Ono se vlastně nic dramatického nestalo a už vůbec nejde o obrat v politice na Pyrenejském poloostrově. Voliči dali pouze přednost změně, která – díky reálným sociálním a ekonomickým rozdílům země – volala po vyrovnání. Nehrozí přitom návrat k fašismu, občanské nepokoje – a bohužel – ani více stabilní vláda, kterých bylo v Itálii co do počtu po druhé světové válce víc, než let, které od ní uplynuly.
Pro nás je z této vnitropoliticky nejdůležitější události Itálie v letošním roce podstatné, že země hledá ekonomickou a sociální rovnováhu a vstříc této potřebě zasedá také v evropských institucích. Právě z tohoto pohledu bude totiž Itálie také hledat svůj přesný postoj k rozšíření Evropské unie na Východ. Itálie má například oblasti, které patří k nejchudším v celé patnáctce, a jako země je přispěvatelem do fondů, ale také z nich čerpá. Nemluvě o „zemědělských“. Každý nový člen bude ale čistým příjemcem, a tudíž pro další potřebné zůstane méně.
Přesto se Řím nikdy nehlásil do „šiku“ s těmi, kdo rozšíření jednoznačně odmítají („To jsou paradoxy!“), ale naopak pouze nechtějí ztratit svůj vliv na chod událostí. Již z toho jednoho – a nikoli jediného – příkladu je vidět, že Itálie bude pro Českou republiku důstojným partnerem, a to jak historickou zkušeností či průmyslovým a zemědělským rozvojem, tak i konkurencí. Zde ale nelze zapomínat na mnohem lepší podmínky pro výrobu některých plodin, jako jsou víno, ovoce a zelenina, které ani nemusí prodávat pod cenu, aby se díky vhodným přírodním podmínkám vyrovnali české produkci jak v ceně, tak zejména v kvalitě.

-pm-

Celková rozloha (1997): 301 000 km2
Rozloha z celkové rozlohy EU (1997): 9,4 %
Zemědělsky využívaná plocha z celkové rozlohy státu (1997): 56 %
Zalesněná plocha z celkové rozlohy státu (1997): 21 %

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *