Geneticky modifikované rostliny (dokončení)

GMO a životní prostředí V současné době se většina obav spojených s pěstováním geneticky modifikovaných plodin týká jejich vlivu na životní prostředí. Jedna z nejdůkladnějších studií hodnotících tato rizika byla provedena ve Velké Británii a její výsledky vědci zveřejnili ve speciálním čísle prestižního britského vědeckého časopisu Philosophical Transactions of the Royal Society v polovině října roku 2003.

V této publikaci jsou shrnuty výsledky osmi tříletých pokusů, při nichž byl sledován vliv pěstování geneticky modifikované řepy, řepky a kukuřice na druhové bohatství (biodiverzitu) polí a jejich okolí. Výsledky zdaleka nejsou jednoznačné a odpůrci i zastánci geneticky modifikovaných (GM) plodin je často interpretují zcela protichůdně – tak, jak se jim to zrovna hodí. Přesto, a nebo právě proto, stojí za bližší pohled.

Plevel – hrozba či požehnání

Zemědělci mají do podvědomí vtištěnu rovnici, která říká: plevel = nepřítel. Mají k tomu dobré důvody. Plevele mohou drasticky snížit výnosy a fungují jako rezervoáry škůdců i chorob. Proto vedou zemědělci s pleveli odnepaměti vysilující boj. Zemědělsky obhospodařovaná krajina je vzhledem k tomu co do počtu jedinců i co druhového složení podstatně chudší na rostlinné druhy označované jako plevele než volná příroda.
Během dvacátého století zemědělci výskyt plevelů výrazně zredukovali širokou škálou zásahů do porostů. Ke slovu přišly i herbicidy, které však mají velmi kolísavou účinnost. V neposlední řadě také proto, že i zemědělské plodiny jsou vůči některým herbicidům odolnější a k jiným naopak velmi vnímavé. Moderní herbicidy jsou proto cíleny proti velmi úzkému spektru plevelů. To je zbavuje rizika nežádoucích vedlejších účinků, ale na druhé straně to vyžaduje, aby byly proti širšímu spektru plevelů nasazovány v kombinacích. To s sebou nese řadu problémů – od ekologických až po ekonomické. Do životního prostředí se dostává řada látek, které tam nepatří, a vše stojí zemědělce značné prostředky.
Jedno z možných řešení těchto potíží nabízí pěstování rostlin odolných vůči totálním herbicidům, jež působí proti nejrůznějším plevelům ve všech stadiích růstu. Pro farmáře je pěstování plodin snášejících nasazení herbicidů se širokým spektrem účinku výrazně jednodušší. Boj s pleveli nabývá v tomto systému ochrany rostlin na účinnosti.
Zemědělství ale nemá jen produkční funkce, ale patří mu i významné funkce krajinotvorné. Nelze je proto provozovat za cenu drastické redukce druhového bohatství (biodiverzity) organismů v kulturní krajině. Z hlediska zachování biodiverzity mají své místo v kulturní krajině i plevelné druhy rostlin. Tím spíš, že vytvářejí základní podmínky pro existenci četných druhů bezobratlých živočichů, ptáků a savců. Úbytek plevelů na polích se může podílet na poklesu stavů těchto tvorů. Tento trend se v intenzivně obhospodařované krajině markantně prosazuje například ve druhové pestrosti zpěvného ptactva. V mnoha zemích jsou patrné v zemědělsky obhospodařované krajině drastické poklesy stavů vrabce polního, skřivana polního nebo strnada lučního. Některé země už zahájily záchranné programy, které si kladou za cíl tyto ptáky do zemědělské krajiny vrátit.
Zavedení geneticky modifikovaných plodin odolných vůči herbicidům je z tohoto hlediska považováno za hrozbu se zřetelem na další možný pokles biodiverzity, například úbytek semenožravých druhů hmyzu nebo pěvců, kteří se přes zimu živí semeny plevelů a kteří na polích ošetřovaných totálními herbicidy najdou méně potravy. Na druhé straně ale může mít pěstování geneticky modifikovaných plodin odolných vůči totálním herbicidům i pozitivní vliv na životní prostředí vzhledem k tomu, že tyto herbicidy bývají méně toxické pro necílové organismy a rychleji se rozkládají.
Z těchto důvodů není efekt pěstování geneticky modifikovaných plodin na životní prostředí jednoznačně odhadnutelný. Britská vláda se proto rozhodla prověřit ekologické dopady pěstování geneticky modifikovaných plodin odolných vůči herbicidům důkladnou studií. Byly při ní po tři roky sledovány ekosystémy polí a jejich bezprostředního okolí při pěstování jarní řepky, řepy a kukuřice a jejich geneticky modifikovaných protějšků.

Konvenční řepa a řepka vyhrály, kukuřice prohrála

Výsledky pokusů shrnuté do osmi vědeckých studií byly často interpretovány zjednodušeně, ba i zkresleně. Zavádějící je například už tvrzení, že studie sledovala efekty geneticky modifikovaných plodin na ostatní organismy na polích a v jejich okolí. Samotné geneticky modifikované rostliny působí na své okolí prakticky totožně s rostlinami konvenčními. Obě skupiny odrůd, konvenční a geneticky modifikované, se dramaticky liší agrotechnikou – tedy tím, co s nimi na polích následně provádí člověk. Správné je proto napsat, že studie hodnotily dopady různých agrotechnik na biodiverzitu polí a okolních ekosystémů. Postihovaly například dopady výrazně rozdílného načasování aplikace herbicidů nebo dopady použití rozdílných druhů herbicidů.
Na polích s geneticky modifikovanou řepou odolnou vůči herbicidům bylo v počátku vegetační sezóny zjištěno více plevelů, protože herbicidy jsou na geneticky modifikovaných plodinách aplikovány obecně později než na konvenční plodiny. Jakmile ale byl na geneticky modifikovanou řepu použit postřik totálního herbicidu, vůči němuž je tato řepa odolná, kleslo množství rostlin plevelů na osminu a množství semen plevelů na třetinu. Prudce klesla biomasa plevelů, ale nezúžilo se jejich druhové spektrum. Pole s geneticky modifikovanou řepou následně navštěvovalo méně včel a motýlů, protože tam zástupci těchto skupin hmyzu nenacházeli dost květů s nektarem. Také další druhy hmyzu, především býložravé, byly na polích s geneticky modifikovanou řepou o poznání vzácnější. Výrazně však stouplo množství chvostoskoků živících se odumřelou rostlinnou hmotou. Stejně tak stouply i početní stavy hmyzu, který se živí chvostoskoky.
Velmi podobně dopadlo porovnání geneticky modifikované a konvenční jarní řepky. Až do ošetření totálním herbicidem byly porosty geneticky modifikované řepky bohatší na plevele, ale poté celkové množství rostlin plevelů i jejich biomasy dramaticky poklesly. Také v tomto případě zůstalo druhové spektrum plevelů nezměněno. Je zajímavé, že jednoděložné plevele se v geneticky modifikované řepce rozmohly v období sklizně silněji než v konvenční odrůdě, ale jejich rostliny byly mladší a neměly tolik semen jako jednoděložné plevele v konvenční řepce. Pokud jde o hmyz, pak byly na polích s geneticky modifikovanou řepkou zjištěny nižší počty některých motýlů, ale celkový „propad“ v množství hmyzu byl mnohem menší než u řepy.
V případě kukuřice byla na plevele bohatší pole s geneticky modifikovanou odrůdou odolnou vůči herbicidům. Týkalo se to jak biomasy, tak počtu rostlin. Také počty hmyzu byly na polích s geneticky modifikovanou kukuřicí vyšší. Včel se vyskytovalo v okolí polí s geneticky modifikovanou kukuřicí třikrát více než v okolí polí s konvenční odrůdou. Agrotechnika geneticky modifikované kukuřice tedy „porazila“ v šetrnosti k biodizerzitě agrotechniku konvenčních odrůd této plodiny.

Zkouška GMO nebo test herbicidů?

Z britské studie vyplývá, že agrotechnika používaná u testovaných konvenčních a geneticky modifikovaných plodin dopadá na biologickou rozmanitost polí různou měrou. Agrotechnika používaná pro geneticky modifikovanou řepu a řepku je šetrnější k plevelům a hmyzu v počátcích vegetační sezóny, ale po aplikaci totálního herbicidu jsou pole s geneticky modifikovanými plodinami co do biodiverzity výrazně chudší. U řepy jsou tyto rozdíly větší než u řepky. Naopak, agrotechnika používaná při pěstování geneticky modifikovaná kukuřice je vůči plevelům i hmyzu výrazně šetrnější než agrotechnika pro konvenční kukuřici.
Zjištěné rozdíly nejsou poplatné genetickým modifikacím ale „síle“ použitých herbicidů. V případě řepy a řepky má totální herbicid aplikovaný na geneticky modifikované odrůdy výrazně razantnější účinky na plevele než herbicidy používané při pěstování konvenčních odrůd. Naopak, drastický účinek na biologickou rozmanitost v porostech konvenčně pěstované kukuřice lze připsat na vrub používané účinné látky atrazinu. Pokles v biomase plevelů vyvolává další změny, protože řada bezobratlých živočichů ztrácí s ústupem plevelů zdroj obživy. Stejně tak mohou pokles biomasy plevelů ovlivnit druhovou skladbu a četnost obratlovců, především ptáků a drobných savců.
Zobecňování je snadné, ale zavádějící. Nemůžeme tvrdit, že je agrotechnika používaná obecně při pěstování geneticky modifikovaných plodin pro biologickou rozmanitost horší než agrotechnika konvenčních odrůd. To platí jen pro zkoušené odrůdy řepy a řepky. Zavádějící je i tvrzení opačné, jež platí jen pro použitou agrotechniku testované odrůdy kukuřice. Rozdíly v agrotechnice dopadají především na biomasu plevelů a není jasné, nakolik by byly pozorované rozdíly na polích patrné v následujících letech. Na populace bezobratlých živočichů dopadá použitá agrotechnika mnohem menší silou.

Hodnotit případ od případu

Ze studie vyplynul jeden významný fakt. Ani konvenční, ani geneticky modifikované plodiny nelze házet všechny do jednoho pytle. Hranice mezi „šetrnou“ a „nešetrnou“ agrotechnikou není totožná s hranicí mezi agrotechnikou používanou u konvenčních a geneticky modifikovaných plodin. Agrotechnika uplatňovaná při konvenčním pěstování kukuřice vyšla z testů vlivu na biologickou rozmanitost polí nejhůře a poškozuje biologickou diverzitu polí ještě více než pěstování geneticky modifikované řepy či řepky.
Pokud tedy zvažujeme omezení nebo naopak rozšíření pěstování geneticky modifikovaných plodin se zřetelem na jejich vliv na biologickou rozmanitost polí, pak bychom neměli opomíjet stejná kritéria ani při rozhodování o konvenčním pěstování plodin. Ohled bychom měli brát i na rozsah ploch, na nichž jsou tyto plodiny pěstovány. Důkladné testy, jimž podrobujeme geneticky modifikované plodiny, jsou jedinečnou příležitostí k tomu, abychom konečně zjistili dopady na biologickou rozmanitost polí i při pěstování konvenčních plodin a odrůd, jež jsou na našich polích „jako doma“.
Odpůrci geneticky modifikovaných organismů interpretují výsledky britské studie jako absolutní porážku geneticky modifikovaných plodin. „Prohru“ konvenční kukuřice připisují použití atrazinu. „Kdyby se nepoužil atrazin…,“ zaznívá z řad ekologických aktivistů. Je pravda, že atrazin má řadu nectností. Kromě jiného je to látka ze skupiny tzv. hormonálních disruptorů a jako taková je schopna narušit vývoj pohlaví u řady živočichů (například u žab). V USA byla prokázána i v dešťové vodě taková koncentrace atrazinu, že to stačí k narušení vývoje pohlavních znaků u žabích samců. Proto je atrazin v Evropské unii zakázán. Následné studie zveřejněné v prestižním vědeckém časopisu Natura však jasně prokazují, že i bez atrazinu je konvenční pěstování kukuřice k biodiverzitě polí mnohem nešetrnější než pěstování geneticky modifikované kukuřice odolné vůči herbicidům.
Na druhé straně ale argumentují svými vlastními „kdyby“ i zastánci geneticky modifikovaných organismů. Ti poukazují na fakt, že modifikace agrotechniky používané u geneticky modifikovaných odrůd, například postřiky v řádcích nebo časový posun aplikace herbicidů, může dopady na biologickou rozmanitost polí výrazně zmírnit. Nabízejí ke zvážení i přístup, kdy by byly menší plochy podrobeny velmi intenzivním formám hospodaření významně postihujícím biologickou rozmanitost a na zbývajících plochách by pak mohla být uplatněna agrotechnika, jejíž předností je právě udržení biodiverzity. I to jsou ale jen a jen kdyby.

Když testovat, tak všechny

Znovu se potvrdilo, že hodnocení šetrnosti agrotechniky od zeleného stolu bývá zavádějící. I agrotechnika považovaná za šetrnější k biologické rozmanitosti polí by měla projít důkladnými testy. Nedávná zkušenost z Evropské unie dokazuje, že dobrý úmysl sám o sobě nestačí. Některé systémy hospodaření, jež byly z dotací EU finančně podporovány jako šetrnější k životnímu prostředí, se při objektivním vědeckém hodnocení ukázaly z hlediska ochrany biologické rozmanitosti překvapivě výrazně horší, a to dokonce i v porovnání s intenzivními („průmyslovými“) systémy hospodaření. Příroda má svou vlastní velmi komplikovanou logiku a ta mnohdy nectí logiku úředníků odklepávajících v klimatizovaných kancelářích dotace pro zdánlivě ekologičtější systémy hospodaření.
Než přijmeme jakékoli rozhodnutí zohledňující ochranu biodiverzity polí a jejich okolí, měli bychom si odpovědět na otázku, zda a do jaké míry je pro zemědělství prioritní právě udržení biologické rozmanitosti venkovské krajiny a zda a nakolik má být upřednostněno čistě produkční hledisko. Logická odpověď zní, že je třeba najít rozumný kompromis mezi oběma extrémními názory. Bohužel, na tom, kudy vést hranici tohoto kompromisu, se odborníci neshodnou. Jeho dosažení je o to složitější, že musí zohlednit nejen vlivy biologické, ale i ekonomické a při rozhodování se zcela zákonitě uplatní i politické motivy a tlaky.
Z britské studie vyplývá, že při rozhodování o pěstování geneticky modifikovaných plodin je nutné postupovat případ od případu. Musíme brát v potaz kdy, kde a za jakých podmínek je budeme pěstovat, a musíme z těchto hledisek hodnotit jen konkrétní odrůdu s konkrétní genetickou modifikací a s konkrétní agrotechnikou.
Pokud se vrátíme k aktuální geneticky modifikované kukuřici MON810 odolné vůči hmyzím škůdcům, můžeme na základě výsledků experimentů vědců z Entomologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích konstatovat, že agrotechnika používaná pro pěstování této geneticky modifikované kukuřice je především ke společenstvům hmyzu výrazně šetrnější než agrotechnika konvenční kukuřice.

Koexistence pro všechny

Dne 23. července 2003 doporučila Komise evropských společenství svým členským zemím vyvinout národní strategie a správné postupy pro zajištění koexistence konvenčního zemědělství, ekologického zemědělství a zemědělství používajícího geneticky modifikované organismy (GMO). Úkol vypracovat tuto strategii stojí i před českým zemědělstvím a zápis geneticky modifikované kukuřice MON810 do evropského registru odrůd, jímž se naše pole otevřela pěstování první geneticky modifikované plodiny, dodal tomuto úkolu na naléhavosti.
Strategie koexistence by měla jasně určit pravidla hry a zároveň zajistit „mírové soužití“ všech forem zemědělství. Pokud má mít spotřebitel potravin skutečně právo volby mezi produkty konvenčního, ekologického a „geneticky modifikovaného“ zemědělství, pak se nesmí zemědělství, potravinářský průmysl ani obchod s potravinami uzavírat žádnému produktu, jenž splňuje příslušné parametry zdravotní nezávadnosti a neohrožuje životní prostředí. Komise neurčila závazná pravidla k dosažení této koexistence. Formulovala ale celkem jasně zásady, kterými se budou řídit členské země při vypracování národních či regionálních programů a strategií. V duchu těchto zásad jsou vypracovávána i pravidla pro koexistenci v ČR.

Právo volby

Evropská unie se dlouhodobě stavěla ke geneticky modifikovaným organismům odmítavě. Odmítání importu geneticky modifikovaných zemědělských plodin se stalo účinným nástrojem ochrany evropského trhu s potravinami a krmivy před importem ze zemí, kde geneticky modifikované plodiny pěstují. Tento protekcionářský přístup nesl své ovoce, ale cena, kterou Evropa platí za paušální odmítání geneticky modifikovaných organismů, se nakonec ukazuje jako příliš vysoká.
V Evropě se nerozvíjí biotechnologický výzkum a významně tu neroste ani počet firem zaměřených na průmyslové uplatnění biotechnologií. Evropu opouštějí odborníci. Těžiště biotechnologického výzkumu a jejich praktických aplikací se přesouvá do Ameriky a do asijských zemí, jež jsou biotechnologiím a genetickým modifikacím o poznání příznivěji nakloněny. Evropa tak utrpěla citelné ekonomické ztráty. Skomírající biotechnologické společnosti nevytvářejí nová pracovní místa a do státních pokladen z nich neplynou odvody v podobě daní. Tváří v tvář akutní hrozbě stagnace byla Evropa donucena hledat cesty k nastolení koexistence všech forem zemědělství, včetně pěstování geneticky modifikovaných plodin.
Evropský, a tudíž i český zemědělec by měl mít do budoucna zaručenu svobodnou volbu způsobu hospodaření. Žádný z typů hospodaření by neměl být v Evropské unii vyloučen. Totéž by mělo platit pro spotřebitele. Ten by měl mít možnost vybrat si mezi produkty všech tří typů zemědělství.
Nebude to jednoduché. Příslušné předpisy EU jasně stanoví hranici pro množství příměsí GMO v produktech ekologického a konvenčního zemědělství a její překročení bude znamenat, že produkt ztrácí původně zamýšlený charakter. Produkty ekologického nebo konvenčního zemědělství s nadlimitním množstvím příměsi GMO musí být značeny jako GMO. Problém limitu příměsí ale není tak nový, jak by se mohlo na první pohled zdát, a rozhodně není specifický jen pro pěstování geneticky modifikovaných plodin. Producenti osiv se s ním museli vypořádat vždycky. V tomto směru platí hrozba nežádoucích příměsí i pro geneticky modifikované plodiny, protože jejich osivo nesmí být znečištěno nadlimitním množstvím geneticky nemodifikované příměsi. Další zkušenosti z udržení produkce bez příměsí lze čerpat z pěstování plodin, jejichž některé odrůdy jsou určeny výhradně pro technické účely a nemohou být použity v potravinářství (například řepka).
Nadlimitní obsah nežádoucí příměsi může producentovi přinést ekonomické problémy, protože nemůže prodat svou produkci například jako produkt ekologického zemědělství. To by měl být hlavní problém, který je třeba v rámci koexistence všech tří typů hospodaření řešit. Mimo diskusi jsou v tomto směru zdravotní a ekologická rizika, protože současná evropská legislativa a s ní kompatibilní český zákon o nakládání s GMO (zákon č. 78/2004 Sb.) a další právní normy zaručují, že pro pěstování budou povoleny jen ty geneticky modifikované plodiny, u kterých bylo prokázáno, že nepředstavují hrozbu ani pro zdraví lidí či zvířat, ani pro životní prostředí, ani pro současné zemědělství.

Přednost má dohoda, nikoli zákazy

Velmi rozdílné a místně specifické podmínky zemědělské činnosti v různých evropských zemích nedovolují, aby Evropská unie vypracovala pro zajištění koexistence jednotná celoevropsky platná pravidla. Bude tedy na každé členské zemi, aby si tuto strategii a pravidla vytvořila se zřetelem na strukturu hospodářství, systémy zemědělského hospodaření, typy plodin a přírodní podmínky v regionu.
Evropská komise doporučuje členským zemím, aby strategie a pravidla pro dosažení koexistence vznikala za účasti těch, kterých se to bezprostředně týká – tedy zemědělců hospodařících jedním ze tří uvedených způsobů (ekologicky, konvenčně a s GMO). Měly by tak být vytvořeny podmínky k tomu, aby ekologičtí a konvenční zemědělci získávali produkci s obsahem GMO pod limitem nezbytným pro značení (tedy, aby jejich produkce mohla být deklarována jako „bez GMO“).
Při tvorbě těchto pravidel se vychází jen z vědecky prokázaných faktů a nikoli z fám a nejrůznějších ničím nepodložených dohadů. Tak je zajištěno, že pravidla nesklouznou v absurdní požadavky, které by některé zemědělce diskriminovaly a vytvářely faktické překážky způsobu hospodaření, jenž si zemědělci zvolili. To však ze zemědělců nesejme zodpovědnost za škody, které by porušením pravidel koexistence způsobili jiným pěstitelům. EU proto doporučuje členským zemím prověřit, zda jejich trestní právo disponuje mechanismy pro vynucení takové odpovědnosti. Členské země musí přizpůsobit situaci navozené pravidly koexistence i systém pojištění pro zemědělce. To je věc, po které dlouho volali především odpůrci GMO.
Členské země podle zásad koexistence nesmějí vyhlásit zóny, kde by bylo povolen jen určitý typ hospodaření. Na druhé straně ale princip koexistence nezakazuje sdružování zemědělců v dané oblasti a dohodu na systémech hospodaření tak, aby to bylo pro zemědělce ekonomicky co nejvýhodnější – to znamená, aby zemědělci v takovém sdružení minimalizovali náklady nezbytné na zavedení opatření proti vzniku škod.
Koexistence tří typů hospodaření se neobejde beze sporů. Členské státy by proto měly vypracovat systém procedur, které by zajišťovaly účinné narovnání těchto sporů. Obecně by měla platit zásada, že přizpůsobit by se měl ten, kdo v dané oblasti zavádí nový typ hospodaření. Z logiky věci vyplývá, že to tedy budou většinou buď ekologičtí zemědělci, nebo zemědělci odhodlaní pěstovat GMO. Zemědělec zavádějící nový systém hospodaření bude mít za povinnost ohlásit svým sousedům a příslušným orgánům zodpovědným za zajištění a dohled nad koexistencí svůj záměr zavést nový typ hospodaření do daného regionu.
O tom, že pěstování geneticky modifikovaných a konvenčně či ekologicky pěstovaných plodin je možné bez kontaminace úrody geneticky nemodifikovaných plodin, jasně vypovídají výsledky rozsáhlých pokusů provedených v Německu. V sedmi spolkových zemích bylo oseto 28 polí geneticky modifikovanou kukuřicí a v jejich bezprostředním okolí byla vyseta geneticky neupravená kukuřice. Následně byla sledován výskyt semen, která vznikla u konvenčně pěstované kukuřice po opylení pylem kukuřice geneticky modifikované. Ukázalo se, že už ve vzdálenosti 20 metrů od porostu geneticky modifikované kukuřice je míra opylení jejím pylem tak nízká, že výsledná sklizeň neobsahuje více než 0,9 % zrn nesoucích genetickou modifikaci. Podle platných předpisů Evropské unie je plodina s takovým výskytem genetické modifikace považována za „čistou“.

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc.,
Výzkumný ústav živočišné výroby,
Praha-Uhříněves

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *