Geneticky modifikované rostliny (2. část)

Jak se prověřují Zodpovědné úřady v Evropě, USA, Kanadě, Japonsku a řadě dalších zemí vyžadují, aby před vlastním schvalovacím procesem byly všechny geneticky modifikované organismy (GMO) podrobeny rozsáhlému prověření bezpečnosti. To platí i pro geneticky modifikované zemědělské plodiny.

Zdaleka ne všechny země ale mají stejnou filozofii takového hodnocení. Americká Food and Drug Administration vychází ze zásady, že GMO jsou novými produkty, a proto jsou hodnoceny jako jakýkoli jiný nový produkt. Samotný způsob vzniku genetickou modifikací není pro toto hodnocení rozhodující. Evropa stojí svým přístupem ke GMO na opačném pólu a považuje za klíčový právě fakt, zda je nový organismus získán genetickou modifikací (tedy cíleným zásahem do dědičné informace). V tom případě jej měří podstatně přísnějším metrem než organismy ostatní.

Desetileté prověřování

Český zákon č. 78/2004 Sb. o geneticky modifikovaných organismech vyhradil pro „volné používání GMO“ termín „uvedení do oběhu“, čímž se rozumí „úplatné nebo bezúplatné předání nebo nabídnutí k takovému předání geneticky modifikovaných organismů jiné osobě za účelem distribuce nebo používání“. Uvedení do oběhu je nejvolnějším způsobem nakládání s GMO. Uživatel při něm nepodléhá registraci a také GMO uvolněný do oběhu už není u uživatele registrován. Uvedením do oběhu není samozřejmě nijak omezena povinnost značení takových geneticky modifikovaných organismů a produktů.
„Bezpečnostní prověrky“ GMO nelze obvykle ukončit dříve než za sedm až deset let. Transgenní rostliny tak patří k nejdůkladněji prověřeným rostlinám, s nimiž může prvovýrobce i konzument přijít do styku. Žádné jiné rostliny, ať už byly získány jakýmkoli dalším způsobem (například mutagenezí, importem z geograficky i ekologicky zcela odlišných podmínek), nepodstupují srovnatelnou proceduru prověřování. Součástí prověřování bezpečnosti geneticky modifikovaných rostlin jsou i rozsáhlé studie hodnotící vliv geneticky modifikovaných rostlin na životní prostředí.

Toxicita a bezpečnost z hlediska výživy

Je třeba zdůraznit, že problém toxicity rostlin a rostlinných produktů není specifický pro geneticky modifikované rostliny, ale provází rostlinnou produkci jako takovou, neboť toxiny se přirozeně vyskytují i v klasických zemědělských plodinách (například inhibitory trypsinu v obilkách rýže či ječmene, genistein v semenech sóji, solanin v bramboru, nikotin v rajčatech apod.). Obsah těchto toxinů je sledován jen orientačně a stává se obvykle předmětem různých doporučení (například ve Skandinávii se doporučuje, aby obsah dvou hlavních alkaloidů v bramborách nepřesáhl 200 mg/kg a u nových odrůd nebyl vyšší než 100 mg/kg). Nepodléhá však regulaci závaznými normami. Obecně se vychází z představy o „historii bezpečné konzumace“ těchto plodin a jejich produktů (stručně řečeno „jíme je už dlouho a zatím se nic nestalo“). Objektivně provedené studie, které by tuto dobrou víru jednoznačně prokázaly, ale chybějí. U geneticky modifikovaných se spoléháme jen na důkladné testy.
V této souvislosti je zřejmě třeba zmínit se o aféře vyvolané neodpovědným prohlášením imunologa Arpáda Pusztaie o tom, že samotná genetická modifikace je základem toxicity geneticky modifikovaných plodin. Pusztai založil své tvrzení na výsledcích pokusu, při němž byly zkrmovány pokusným krysám brambory s genem pro mírně toxický lektin sněženky. Tvrdil, že krysy krmené geneticky modifikovanými brambory měly narušenu sliznici střeva, zatímco kontrolní zvířata krmená geneticky nemodifikovanými brambory s přídavkem lektinu sněženky těmito zdravotními potížemi netrpěla. Výsledky pokusů A. Pusztaie se ale nepotvrdily a jsou jednoznačně přičítány metodické chybě.
Transgenní rostliny mají ve své dědičné informaci vneseny nové geny nebo jejich části a v důsledku toho u nich dochází k tvorbě nových látek nebo se mění míra tvorby látek, které jsou rostlině vlastní. Tyto zásahy mohou mít za následek zvýšení toxicity. Efekt může být přímý, pokud je do dědičné informace rostliny vnesen gen pro tvorbu toxinu nebo gen ovlivňující produkci vlastního toxinu rostliny. Vyloučit nelze ani nepřímý účinek jako důsledek vedlejšího nechtěného efektu vnášeného genu. Pokud jde o nepřímé efekty na toxicitu rostliny a jejích produktů, neliší se situace u geneticky modifikované rostliny dramatickým způsobem od rostlin vzniklých tradičním šlechtěním, protože i tady mohou změny v organizaci dědičné informace šlechtěné rostliny vyvolat vedlejší a nechtěné efekty. Z toxikologického hlediska jsou proto u geneticky modifikovaných rostlin považovány za klíčové především případy, kdy je do genomu rostliny vnášen cizí gen, podle nějž vzniká v rostlinných buňkách pro modifikovaný rostlinný druh zcela nový protein.
Tím je zdůvodňován požadavek na prověření z hlediska zdravotní nezávadnosti u geneticky modifikovaných rostlin, i když klasicky šlechtěné rostliny tomuto požadavku nepodléhají. Důvodem pro tento přístup typický pro legislativu v evropském regionu je skutečnost, že produkt, který se objeví v geneticky modifikované rostlině, může být pro tento rostlinný druh zcela nový, člověk ani zvířata jej nikdy před tím s potravou nepřijímali a není tu historická zkušenost s geneticky modifikovanými organismy.

Čtyři kroky k bezpečnosti

Z těchto důvodů je bezpečnost geneticky modifikovaných rostlin pro potravinářské účely hodnocena ve čtyřech následných krocích. Nejprve je provedena molekulární charakteristika dědičné informace vnášené do rostliny při genetické modifikaci. Její výsledky mohou být východiskem pro další studie například v případě, když vzniká podezření, že způsob vnášení genu může probudit geny rostliny, jež jsou za normálních okolností inaktivní.
V dalším kroku jsou určeny nežádoucí přímé toxikologické účinky vyplývající z povahy vnášeného genu. Stanovení přímých efektů probíhá celkem standardně toxikologickými testy běžně používanými pro jiné látky (například herbicidy a jejich rezidua).
Následuje určení nežádoucích nepřímých toxických efektů vyplývajících z charakteru dané genetické modifikace. Jejich stanovení je podstatně složitější. V současné době se zakládá na porovnávacím přístupu, tedy na porovnávání geneticky modifikované rostliny a jejího geneticky nemodifikovaného protějšku. Pokud se mezi geneticky modifikovanou a nemodifikovanou rostlinou neobjeví jiné rozdíly než ty, které jsou přímým důsledkem vlastní genetické modifikace, pak je konstatována tzv. substantial equivalence a geneticky modifikovaná rostlina je považována za stejně bezpečnou jako rostlina nemodifikovaná.
Nedílnou součástí bezpečnostní prověrky je i kontrola vlastních rostlin v polních podmínkách. Při polních testech se sleduje, zda se na geneticky modifikované rostlině neprojevuje fenotyp, který je vzhledem k provedené genetické modifikaci neočekávaný. Pokud jsou takové fenotypové projevy zaznamenány, indikuje to nepřímé efekty genetické modifikace. Pokud se takové projevy nezjistí, jsou výsledky polních pokusů součástí průkaznosti substantial equivalence.
Pocit potřeby postihnout nepřímé efekty genetické modifikace vedl k zavedení testů, které jdou za hranice zkoumání toxicity samotného produktu tvořeného v geneticky modifikované rostlině podle vneseného genu (například testy zkrmování čistého Bt-toxinu při prověrce plodin odolných vůči hmyzím škůdcům). Pro toxikologické testy jsou proto používány i celé geneticky modifikované rostliny nebo jejich části (v případě Bt-kukuřice tedy zelené části i zrno). Tyto testy jsou zaměřeny především na toxicitu rostliny z hlediska její konzumace živočichy a člověkem.

Přímé toxikologické efekty vyplývající z genetické modifikace

Na základě povahy sekvence vnášené při genetické modifikaci do rostliny můžeme z hlediska hodnocení přímých toxikologických efektů očekávat čtyři základní situace.
Relativně neproblematická je, byl-li produkt vnášeného genu konzumován zvířaty či lidmi po dostatečně dlouhou dobu v jiných rostlinách, jež nevznikly genetickou modifikací. V tomto případě můžeme vycházet z principu „historické zkušenosti“. V potaz pak bereme především to, jak důkladná a dlouhá tato zkušenost je a zda hladiny produktu kódovaného vnášeným genem nepřesáhnou hladiny běžné v rostlinách, jichž se naše historická zkušenost týká. Obecně ale tento fakt sám o sobě stačí k uznání geneticky modifikované rostliny za bezpečnou jen zcela výjimečně. Obvykle se velmi důkladně prověřuje právě míra exprese vnášeného genu a její variabilita za rozličných podmínek pěstování geneticky modifikované rostliny. V Evropské unii jsou navíc i v těchto případech prováděny toxikologické testy proteinů vzniklých podle vnášených genů. Příkladem takových genů je gen pro Bt-toxin, dodávající geneticky modifikovaným rostlinám rezistenci proti hmyzím škůdcům. Bt-toxin je již dlouhou dobu používán jako insekticid, a proto byly jeho účinky na zdraví lidí i zvířat již prověřeny.
Složitější situace nastává, když nejsou k dispozici údaje o účincích produktu vnášeného genu při jeho konzumaci zvířaty či lidmi v jiných rostlinách, jež nevznikly genetickou modifikací. V tomto případě je hodnocena již sekvence vnášených genů a je porovnávána se sekvencemi obdobných genů, u jejichž produktů je znám toxický efekt. Stejně tak je hodnocena i aminokyselinová sekvence proteinu nově vznikajícího v rostlině. Následují obvykle toxikologické testy, které mohou být v některých případech redukovány o pokusy na zvířatech.
Příkladem jsou geny pro pylovou sterilitu používané pro šlechtitelské účely, k jejichž expresi dochází jen v malé části květu a navíc jejich exprese vede ke zničení buněk, takže produkt se prakticky nemůže dostat do potravního řetězce. Příkladem genů používaných pro genetické modifikace u rostlin a jejichž produkty se v potravním řetězci člověka hospodářských zvířat běžně nevyskytují, je gen pro toleranci ke glyfosátu a od něj odvozených herbicidů, který je bakteriálního původu.
Další méně komplikovaný případ nastává, když má vnášený gen za následek redukci exprese (jakési „umlčení“) genu, jenž je geneticky modifikované rostlině (příjemci genu) vlastní. Při tzv. knokautu genů se nepředpokládá toxikologické riziko, protože při tomto zásahu je vyblokován vlastní gen rostliny. Rostlina tedy neobsahuje nový produkt vnášeného genu, nýbrž následně postrádá jeden či více produktů, jež jsou jí vlastní. Zdravotní hlediska se zvažují pouze v případě, že produkt knokautovaného genu je sám o sobě inhibitorem toxických látek. Při snížení exprese genů, jejichž produkty mají toxické účinky, je prověřována stabilita tohoto efektu. Případné snížení výživné hodnoty geneticky modifikované rostliny vzniklé knokautem genu není sledováno z toxikologického hlediska, ale je předmětem hodnocení rizik spojených s nakládáním s takovou geneticky modifikovanou rostlinou.
Nejkomplikovanější situace nastávají, když vnášený gen mění metabolické pochody rostliny. Současné genetické modifikace metabolických procesů mají většinou velmi přímočarý efekt a jejich důsledky lze hodnotit z hlediska tří předchozích situací. V možnostech genetických modifikací je ale vyvolání takových metabolických změn v rostlině, které povedou k širokému spektru efektů. Ty bude nutné prověřovat velmi důkladně celou baterií testů včetně testů prověřujících efekty konzumace rostliny zvířaty.
Platí to i v případech, kdy změnu metabolických procesů vyvolá zablokování genu. Jejím výsledkem může být nikoli jen snížení množství produktu v rostlině, ale i prudký nárůst některých metabolitů. Například inaktivace genu pro desaturázu sice vede k potlačení produkce enzymu, ale to vyvolá vzestup hladin kyseliny oleové.
Ke změně metabolických procesů může samozřejmě docházet i vnášením nových genů pro enzymy, které se těchto metabolických procesů účastní. V tomto případě bude hodnocena bezpečnost genu a jeho produktu (enzymu) podobně, jak je uvedeno výše, a v rámci těchto testů bude prověřena i celá rostlina se změněným metabolismem.

Stanovení substantial equivalence

Toto stanovení by mělo postihnout nepřímé efekty genetické modifikace. Sleduje se při nich míra shody transgenní plodiny s toutéž geneticky nemodifikovanou plodinou. Přednostně se sleduje zastoupení toxických substancí, ale porovnání jsou podrobeny i živiny. Výběr vhodného protějšku pro porovnání s geneticky modifikovanou rostlinou není vždy jednoduchý a pak je třeba brát na zřetel, že některé rozdíly mohou být výsledkem rozdílného postupu při klasickém šlechtění příjemce genetické modifikace a jeho protějšku a nelze je připsat na vrub samotné genetické modifikace. Na překážku je už samotný fakt, že geneticky modifikovaná a její kontrolní plodina nemohou být pěstovány současně na jednom pozemku, a proto vyrůstají v odlišných podmínkách. I to se může do jejich složení promítnout ne nepodstatnou měrou. Ignorování této skutečnosti je zdrojem mnoha nedorozumění a desinterpretací.
Jako učebnicový příklad si můžeme uvést geneticky modifikovanou řepku GT73 odolnou vůči glyfosátu. Projednávání žádosti o její pěstování v EU narazilo na odpor některých zemí, jež argumentovaly výsledky krmných pokusů na laboratorních potkanech. Při nich měli potkani konzumující řepku GT73 zvětšená játra. Při bedlivějším prostudování materiálů je ale jasné, že tento efekt nemá na svědomí samotná genetická modifikace, ale zvýšení obsahu některých látek vlivem podmínek, v jakých byla geneticky modifikovaná řepka pěstována. K takovému zvýšení by došlo u jakékoli řepky, nejen řepky geneticky modifikované. Navíc byla řepka zkrmována zvířatům v množstvích, která při běžné konzumaci nepřicházejí v úvahu.
Ani na evropské úrovni není přijata závazná norma, jež by jasně definovala, která kriteria u kterých plodin tvoří základ pro určení substantial equivalence. Snahy o unifikaci jsou ale patrné. Například skandinávský Nordic Council vydal v roce 1998 rámcová pravidla pro bavlnu, řepku, kukuřici, sóju a rajče. Ta předpokládají stanovení nejméně deseti kritérií reprezentujících různé skupiny látek a pro substantial equivalence je nezbytné, aby se žádné z kritérií nelišilo mezi geneticky modifikovanou a nemodifikovanou plodinou o více než 20 %. Tento, na první pohled možná poněkud benevolentní limit respektuje skutečnost, že poměr zastoupení jednotlivých látek v rostlině je velmi významně ovlivňován nejen jejím genotypem (genetickou modifikací), ale i vlivem vnějších podmínek, za kterých byla rostlina pěstována. Důraz je kladen na to, aby testované rostliny byly pěstovány standardním způsobem, obvyklým pro tyto plodiny.

Hledání rozdílu

Pokud nejsou shledány větší rozdíly mezi geneticky modifikovanou a nemodifikovanou plodinou, pak je to známkou, že v důsledku genetické modifikace nedošlo k nežádoucím vedlejším efektům a že geneticky modifikovanou plodinu lze považovat za stejně bezpečnou jako plodinu geneticky nemodifikovanou.
Jsou-li odhaleny větší rozdíly a není-li možné potvrdit substantial equivalence mezi geneticky modifikovanou a nemodifikovanou plodinou, pak může být na vině několik vlivů. První na ráně je tzv. pleiotropní efekt vnášeného genu vyvolaný buď nečekanou interakcí produktu vnášeného genu s některou komponentou rostliny, nečekanou interakcí metabolické cesty podmíněné vnášeným genem s jinou metabolickou cestou, jež je rostlině vlastní, nebo nečekanou aktivací metabolické cesty, jež není v rostlině obvykle aktivní. Vyloučit nelze ani tzv. inzerční mutaci, která vznikne „nabouráním“ vnášeného genu do genu, jenž je rostlině vlastní a jenž je tímto zásahem narušen, takže nemůže zajišťovat obvyklé funkce.
Nejzapeklitější je hledání důsledků tzv. somatoklonální variace, která nastala v důsledku chromozomální nestability či epigenetických změn při laboratorní regeneraci geneticky modifikované rostliny z geneticky modifikovaných.
Zjištění významných rozdílů mezi geneticky modifikovanou a nemodifikovanou rostlinou (jde samozřejmě o rozdíly, jež nejsou přímým důsledkem samotné genetické modifikace) je vždy důvodem pro pátrání po příčinách a jejich případné odstranění. Pokud se nepodaří dalším postupem (například klasickým šlechtěním) navodit shodu kritérií mezi geneticky modifikovanou a nemodifikovanou plodinou, pak připadá v úvahu další toxikologické testování, jež by prověřilo, nakolik je takto zjištěný rozdíl významný z hlediska bezpečnosti rostliny jako krmiva a potraviny. Pokud tyto testy neodhalí významné riziko, může být geneticky modifikovaná plodina povolena.

Alergeny a GM plodiny

Podobně jako toxiny, nejsou ani alergeny výhradou geneticky modifikovaných organismů a potrava zvířat i lidí obsahuje četné látky, jež jako alergeny působí. Alergie na potraviny postihuje 1,5 až 5 % celkové populace s tím, že v dětské populaci je jejich výskyt vyšší (8 – 10 %) a v dospělé populaci se pohybuje kolem 1 %. Alergie na potraviny u dětí bývá přechodným jevem a děti z ní obvykle vyrostou za pět až devět let po nástupu klinických příznaků. To naznačuje, že vznik potravních alergií souvisí s vyzráváním imunitního systému. Některé alergie ale přetrvávají (například alergie na burské oříšky).
Potravní alergeny patří většinou mezi glykoproteiny s molekulovou hmotností v rozmezí 10 až 70 kD a jako alergen může v podstatě působit jakýkoli glykoprotein nebo protein obsažený v potravě. Vlastnosti, které tyto látky předurčují k tomu, aby působily jako alergeny, nejsou zcela jasné. Za vlastnosti, jež zvyšují riziko alergie na daný typ molekuly, se považuje její zvýšená odolnost vůči vyšším teplotám a nízkému pH a odolnost vůči působení trávicích enzymů. Některé molekuly mohou v trávicím traktu zvýšit svou alergenitu tím, že u nich dojde k odkrytí dosud skrytých částí nebo k přeměně jejich částí, takže je začne imunitní systém vnímat jako cizorodé. Z alergologického hlediska nelze opomíjet ani malé molekuly, protože se mohou stát alergenními po spojení s větší molekulou.
Rizika výskytu alergenů se nevyhýbají ani geneticky modifikovaným rostlinám, a proto jsou všechny tyto rostliny testovány na alergenitu proteinů, jež se v nich po genetické modifikaci nově objevují. Riziko vzniku alergií je ale sledováno především z hlediska lidského zdraví. Geneticky modifikované rostliny, u kterých se předpokládá riziko vyvolání alergií při konzumaci člověkem, tak mohou být zakázány pro potravinářské účely, ale mohou být i nadále pěstovány pro potřeby výroby krmiv, protože není reálný přenos alergenního proteinu z krmiva do živočišných produktů od zvířat krmených tímto krmivem. To je případ kukuřice Cry9C, která neprošla testy na alergenitu, protože protein kódovaný přeneseným genem se jen pomalu rozkládá trávením. Od roku 1998 byla ale tato kukuřice povolena pro pěstování na krmivo i pro průmyslové účely.
Konstelaci, kdy je potenciálně alergenní geneticky modifikovaná plodina pěstována jen pro krmné účely, nelze ale považovat za šťastnou. Dokládá to právě zmíněný příklad Bt-kukuřice s genem Cry9C. Ta byla před dokončením alergologických testů uvolněna pro krmné účely jako odrůda StarLink. Následně došlo ke zcela neúmyslnému smísení zrna potravinářské a krmné kukuřice a mouka pocházející z odrůdy StarLink byla použita pro výrobu půl milionů tzv. tacco-shells, jež jsou specialitou mexické kuchyně a konzumují se hojně v amerických restauracích. Odhalením mouky z odrůdy StarLink v tacco-shells vypukl obrovský skandál, který nezažehnaly ani právě dokončené alergologické testy dokazující, že StarLink je i z tohoto hlediska naprosto bezpečnou odrůdou. Tuny „kontaminovaných“ tacco-shells skončily v moři.

Rezistence vůči antibiotikům nejen u rostlin

Také geny pro rezistenci vůči antibiotikům nejsou specifickým jevem geneticky modifikovaných organismů. Vyskytují se zcela přirozeně v dědičné informaci mikroorganismů, kde se zřejmě vyvinuly v důsledku evolučních tlaků při vzájemných „soubojích“. Tyto geny se šíří mezi mikroorganismy horizontálním přenosem (tj. mezidruhově). K rozmachu mikroorganismů rezistentních vůči antibiotikům přispěl významnou měrou člověk masovým používáním antibiotik v humánní a veterinární medicíně i zkrmováním antibiotik hospodářským zvířatům.
Některé z genů pro rezistenci vůči antibiotikům jsou využívány metodami genového inženýrství jako tzv. selekční markery. Pro genetické modifikace rostlin se používají hned při dvou příležitostech. První je příprava bakterií z rodu Agrobacterium pro přenos genů do rostlinných buněk. Tyto geny slouží pro selekci bakterií, jimž se metodami genového inženýrství podařilo „podstrčit“ geny, jež chceme vnést do rostlin. Když bakterie vpraví geny do rostlinných buněk, zanese tam s nimi i gen pro rezistenci vůči antibiotiku. Ten je ale v rostlině nefunkční, protože má řídicí část, jež jej předurčuje k fungování jen v bakteriálních buňkách. Pro tyto účely jsou používány geny pro rezistenci vůči ampicilinu, amoxicilinu, spektinomycinu nebo streptomycinu. Při použití přímých metod přenosu genů, například tzv. genovým dělem, potřeba těchto selekčních genů odpadá.
Druhým krokem, při kterém se uplatňují geny pro odolnost vůči antibiotikům, je selekce rostlinných buněk. Rostlinné buňky, u nichž se zdařila genetická modifikace, je nutné selektovat z masy buněk, u kterých tato transformace neproběhla. Tady se dá použít nejen gen pro rezistenci vůči antibiotikům, ale i geny pro rezistenci vůči herbicidům. Z genů pro rezistenci vůči antibiotikům se nejčastěji používají geny pro odolnost vůči kanamycinu, neomycinu, amikacinu, hygromycinu a chloramfenikolu.

Žádá se odstranění

V současné době je snaha, aby bylo spektrum používaných genů pro rezistenci vůči antibiotikům výrazně zúženo. Navíc je tu velmi tvrdý požadavek, aby byly geny pro rezistenci vůči antibiotikům z geneticky modifikovaných rostlin na konci celého šlechtitelského procesu metodami genového inženýrství z rostliny opět odstraněny. To je technicky možné, ale dosud to firmy neprováděly především z časových a finančních důvodů. Nyní však nejsou odrůdy geneticky modifikovaných rostlin, ze kterých nebyly sekvence genů pro rezistenci vůči antibiotikům odstraněny, vůbec povolovány. Potenciální problémy spojené s přítomností genů pro rezistenci vůči antibiotikům v geneticky modifikovaných rostlinách jsou tedy věcí nedávné minulosti, i když po nějakou dobu ještě budou pěstovány povolené odrůdy, které tyto geny nesou.
Obecně lze konstatovat, že z hlediska horizontálního přenosu genů z geneticky modifikovaných rostlin musí být splněno celkem pět základních podmínek. Z rozkládajících se rostlinných buněk (degradovaných v prostředí nebo trávených v trávicím traktu zvířat) se musí uvolňovat fragmenty dědičné informace o délce, která alespoň řádově odpovídá velikosti genů pro rezistenci vůči antibiotikům. Tyto fragmenty DNA musí přežívat v prostředí dostatečně dlouhou dobu a buňky jiného organismu (bakterie, zvířete) musí být schopny tyto fragmenty přijmout. Ani tím výčet požadavků nekončí, protože přijatá DNA se musí v buňce stabilně uchytit a vlastnost kódovaná takto získaným zlomkem dědičné informace musí skýtat buňce výraznou výhodu a nesmí pro ni být handicapem.
Z hlediska krmiv z geneticky modifikovaných rostlin obsahujících geny pro rezistenci vůči antibiotikům je důležité zvážit možnost přenosu těchto genů do dědičné informace mikroorganismů a možnost přenosu genu do dědičné informace zvířat. Z hlediska potravin s obsahem GMO je stejná otázka aktuální i vzhledem k člověku. Tyto aspekty úzce souvisejí s otázkou osudu DNA v trávicím traktu zvířete, a proto se jí budeme věnovat v dalším pokračování.

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc.,
Výzkumný ústav živočišné výroby,
Praha-Uhříněves

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *