Důraz na kvalitu i spotřebu energie

Ekologické zemědělství nabírá v Evropě na obrátkách. Kvůli tomu se objevuje mnoho otázek, jejichž zodpovězení vyžaduje příslušný výzkum. Mimo agronomické praxe se diskutuje také ekonomika a přínos pro spotřebitele. Na některé otázky nám na polním dnu na Pokusné a demonstrační stanici v Uhříněvsi odpověděl Prof. Ing. Jiří Petr, DrSc. z České zemědělské univerzity v Praze, který mimo jiné nedávno oslavil pěkné životní jubileum – sedmdesát pět let.

Na stanici probíhají zkoušky se stejnými odrůdami obilnin, které ve svých ověřovacích pokusech vede Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Jaké z nich jsou vhodné pro ekologické zemědělství?

V našem sledování se nepotvrdilo, že by byly výhodnější staré odrůdy, jak se dříve předpokládalo. Naopak, mnohem výhodnější jsou právě některé z moderních odrůd, které ale mají zvláštní vlastnosti a znaky. Je důležité, aby měly silnější konkurenční vlastnosti, např. brzo zakrývaly půdu a měly široké listy, díky tomu snáze potlačí plevele. Zároveň je vhodný mohutný kořenový systém s vysokou schopností získávat živiny, a to nejdůležitější je dobrý zdravotní stav. Prokázali jsme, že v ekologickém zemědělství není tak intenzivní výskyt listových a klasových chorob, protože se nehnojí průmyslovými dusíkatými rychle rozpustnými hnojivy, ale výživa je zajištěna statkovými hnojivy a starou půdní sílou vytvořenou celým systémem hospodaření, např. podílem jetelovin a luskovin.

V čem se naopak ukazují negativa takového způsobu pěstování?

Obecně lze říci, že výnosy jsou asi o 15 – 20 % nižší a mnohem více kolísají, a to především v závislosti na předplodině a ročníku. K tomu je třeba dodat, že naše pokusy vedeme již 14 let na pozemcích s velmi vysokou půdní úrodností, v kontrolovaném (certifikovaném) režimu ekologického zemědělství, kdy se výnosy ozimé pšenice i jarního ječmene pohybují přes šest i sedm tun na hektar. Kvalita se liší podle plodiny. Například u potravinářské pšenice je pekařská jakost nižší než u konvenční kvůli menšímu zastoupení lepkových bílkovin. Lze ho ale ovlivnit způsobem pěstování, pozitivně se projevily jeteloviny jako předplodiny, širší řádky a vsévání hrachu do meziřádků.
Naopak u sladovnického ječmene jsou parametry špičkové a u odrůd testovaných v našich pokusech přesahuje ukazatel sladovnické jakosti opakovaně hodnotu 6. Významný je zvláště nižší obsah N-látek a beta gluganů. O naši produkci dokonce projevil zájem švédský pivovar.

Byla cena natolik lákavá, aby se někdo věnoval jeho pěstování?

Nemyslím si to. Jednání skončilo na tom, že se pivovar obával o odbyt konvenčního piva, když se vedle něho nabídne biopivo. V mnoha zemích se však biopivo vyrábí, ale věnují se mu spíše menší pivovary. Právě na příkladu velkopivovarů však můžeme ukázat, jak rychle roste náročnost na kvalitu suroviny, kdy vedle nákupu předem stanovených odrůd, sledují velice bedlivě i výskyt reziduí pesticidů, nebo si přímo s pěstiteli dohodnou jaké pesticidy a regulátory při pěstování mohou použít.

Zmínil jste menší obsah lepku u pšenice. Má smysl snažit se o jeho zvýšení?

Ano. Chceme aby se biochleba mohl připravovat běžnými pekárenskými technologiemi, a nemusely se přidávat žádné přísady. U bílého biopečiva je potřeba kvalitní mouka. Co je ale zajímavé, spotřebitelé by stáli o žitný chleba, který téměř nelze koupit. Přitom žitný biochleba problematický není, kvalita jeho suroviny z ekologického zemědělství je vyhovující. Velkopekárny se žitnému chlebu vyhýbají, protože potřebuje v různých fázích přípravy rozdílné doby, např. dobu kynutí a proces nelze řídit počítačem. Bohužel v ČR je více než 70 % podíl průmyslových pekáren a monopolizace pokračuje, takže nemůžeme očekávat návrat k dobrému žitnému chlebu. Ale naděje je u žitného biochleba.

Vyplatí se hospodařit v systému ekologického zemědělství?

Víme ze zahraničí údajů, že se ekonomika porovnává. My se ale chceme věnovat energetické bilanci na vstupu. Peněžní ekonomika je sice důležitá, ale součastně řešíme systém udržitelného zemědělství, kde hraje velkou roli i spotřeba energie. Máme výsledky z některých zemí, které ukazují, že z tohoto pohledu vychází ekologické zemědělství příznivěji. Nepotřebuje totiž vstupy průmyslových dusíkatých hnojiv a pesticidů, jejichž výroba je náročná na energii, a zároveň se méně po často používá technika. Bude potřeba udělat podobné porovnání i v našich podmínkách, ale předpokládám, že výsledek bude podobný. Rozhodující je cenová realizace produktu. V zemích, kde je velký odbyt, bude cenová relace příznivá. Příklad Dánska, které mělo v Evropě nejintenzivnější zemědělství s velkým podílem na národním důchodu, má dnes 10 % ekologického zemědělství, velký export bioproduktů a prakticky stejný podíl na národním důchodu jako dříve.

Na jaké plodiny by se měli ekozemědělci soustředit?

Potřebujeme zvýšit podíl polních plodin. Vhodné by byly brambory, zelenina – tedy produkce určená k přímému konzumu. Dále by byly vhodné luštěniny a samozřejmě obiloviny pro výrobu pečiva. Poptávka je stále i po některých tradičních plodinách jako je proso, pohanka, některé staré druhy obilnin, např. špalda. Ale nově se objevuje požadavek pěstovat léčivé rostliny ekologicky.

Vidíte jako reálné, že by se k produkci potravin používaly jen ekologicky obhospodařované plochy?

Ne, to nepředpokládám, ekologické zemědělství bude tvořit jen menší část podílu na zemědělské produkci, odhaduji maximálně do 20 %. Pozorujeme však, že se některé zásady z ekologického zemědělství pronikají do dalších systémů kriterií jakostních ukazatelů a požadavků zpracovatelů. Příkladem je tzv. tracebilita, tj.vysledovanost způsobu, jak byl produkt vypěstován, získán. Jinými slovy, odběratel bude vyžadovat údaje nejen o odrůdě či plemenu, ale také o použitých vstupech do pěstování (o pesticidech a hnojivech), o krmivech atp.
Nový směr, který dnes rychle vzniká, je integrované pěstování. O produkty (IP) je zájem a dotují se, např. již dnes v zelinářství, ovocnářství a vinařství. Domnívám se, že začne převažovat specializace na kvalitu produkce – napěstování podle užitkových směrů. Můžeme totiž pozorovat, že konkurenceschopnost má daleko větší rozměr. Nejde jen o ekonomickou stránku, ale do hry vstupuje také kvalita. Pokud budou na trhu dva stejné produkty, bude rozhodovat jejich kvalita. S tím souvisí tlak na zavedení již výše zmíněného systému vysledovatelnosti produktu, a zveřejnění všeho, co se použilo při jeho výrobě. Jestliže do budoucna přejdeme na integrovanou produkci, kdy budou chemické vstupy použity v krajních případech a budou se hledat všechny ostatní možnosti regulace škodlivých činitelů i kvality, tak vlastně zkratka IP – integrovaný produkt, bude dominujícím prvkem budoucího zemědělství. Podobně jako u zeleniny, ovoce či vína bude polní produkce směřovat k integrovanému pěstování. Základ přitom leží v integrované ochraně, která je dávno propracovaná na poměrně vysoké vědecké úrovni. Samozřejmě se objevuje problém kontroly systému, protože se u něj vyskytuje mnoho dílčích faktorů.

Ocení to spotřebitel?

Do budoucna poroste důraz na kvalitu života a péče o zdraví. Čím více za něj budeme muset platit, tím více se budeme snažit o něj pečovat. Záleží také na životní filozofii. Když si spotřebitel koupí například biomléko, tak ví, že pochází ze šetrnějšího chovu.

Myslíte, že ekologické zemědělství začne používat geneticky modifikované organizmy? V mnoha případech tak vznikají a budou vznikat plodiny, které se bez chemického ošetření obejdou.

Tady jde spíše o filozofický rozpor. Možná k tomu dojde, ale nechci to předjímat. Genetická modifikace mění spektrum látek produkovaných v rostlině, je proto potřeba naprosto přesně vědět, co se změní a jaké bude i jejich vedlejší působení. Zatím si myslím, že je dobře, že nejsou GMO v ekologickém zemědělství povoleny, a spotřebitel, který jim z různých důvodů nevěří, má alespoň u těchto produktů jistotu.

Pane profesore, zemědělská praxe vás zná, a ví, že jste se celý život věnoval výzkumu a propagaci intenzivního zemědělství. Proč jste se po roce 1990 orientoval právě na ekologické zemědělství?

Již před rokem 1990 jsem se jako vysokoškolský učitel musel zajímat o ekologické zemědělství jako alternativu k intenzivnímu. V následujících letech, vzhledem k transformaci, privatizaci a dalším průvodním jevům té doby, nebyl zájem o vědecké poznatky z mého oboru. Tehdejší poznatky ležely v oblasti ekonomické. Po roce 1990 jsem byl zvolen rektorem Vysoké školy zemědělské a uvítal jsem požadavky studentů na zařazení předmětů ekologické a alternativní zemědělství a osobně jsem se této výuky za pomoci kolegů ze Švédské zemědělské univerzity v Uppsale ujal. Bylo to něco nového a bez vlastního výzkumu se nedá dobře přednášet. Tak byly založeny experimenty na pokusné stanici v Uhříněvsi. Jedním ze směrů bylo i studium kvality bioproduktů ve srovnání s konvenční kvalitou. Dnes se nám potvrzuje, že to bylo dobré zaměření, protože mnoho poznatků z EZ prosakuje již do běžných technologií a do budoucna jich bude stále více. Viz zmíněná tracebilita, předpisy o welfaru zvířat, integrované zelinářství a ovocnářství, dotace na rozvoj venkova, Natura a mnoho dalšího. To vše patří na naši univerzitu, která také prošla transformací, a všimněte si, že se nyní naše fakulta jmenuje Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů, a máme novou katedru a studijní obor kvality zemědělských produktů. Tento směr výzkumu je nyní významně podporován ministerstvy zemědělství a životního prostředí, a naše katedra se na těchto grantech podílí více než milionovou podporou ročně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *