Bez přechodného období dojde k výprodeji půdy cizincům

S blížícím se vstupem do Evropské unie respektive s blížícím se společným trhem vyvstává řada otazníků. Týkají se prodeje státní půdy, prodeje půdy cizincům a řady dalších ožehavých témat. O těchto a dalších komplikacích na trhu s půdou jsme hovořili s Ing. Janem Velebou, tajemníkem Českomoravského svazu zemědělských podnikatelů.

Můžete krátce zdůraznit v čem vidíte hlavní zdroj problémů při prodeji státní půdy?
Odpovím zdánlivě nelogicky – hlavní problém je v ten, že se státní půda prodává. Kolikrát se v našich dějinách prodávalo půl milionu hektarů půdy? Všichni víme, že nikdy a že to bude poprvé a naposledy. Všichni také víme, že vlastnit půdu, po vstupu do EU, bude obrovský kapitál a že nynější investice do jejího nákupu se může neuvěřitelným způsobem zhodnotit. Je-li to tak, pak hlavní problém je ten, že se rozhořívá obrovský boj o to být u toho. Již jsem zdůraznil, že jde o ojedinělou a nevratnou operaci.
Takže problémy nabyvatelů majetku bývalých státních statků stále aktuálnější?
Jistě, je to přímo otázka jejich bytí a nebytí. Drtivou většinu státní půdy totiž obhospodařovaly bývalé státní statky, jejichž majetek zprivatizovali nabyvatelé. Mluvím o letech 1993 až 1995. Stalo se tak na základě tzv. zakladatelských privatizačních projektů schválených vládou, přičemž každý projekt obsahoval podnikatelský záměr , ve kterém se jeho autoři bez výjimky odkazovali na předpoklad pozdějšího nákupu státní půdy. Jinak by neprivatizovali. Je třeba vidět, že tito lidé spojili s privatizovanými majetky svoje osudy, že se o hroutící se statky starali formou pronájmu v době, kdy si s nimi stát nevěděl rady a privatizace se teprve připravovala. Připadá mi naprosto nemravné, když například Petr Havel v HN píše: „Za zájmy nepatrné části české společnosti , která usiluje o vlastnictví půdy, vymění Česká republika právo všech pracovat v unii.“ Je třeba vědět, že tato nepatrná část obhospodařuje kolem jednoho milionu ha půdy především v pohraničním prstenci. Že by právě toto někomu vadilo? Že by právě těm vytvářel pan Havel a další jemu podobní prostor?
Pro ty, kteří hloubku našeho problému nechápou dám příklad. Zkuste si představit, že by někdo ve velké privatizaci koupil stroje například obuvnické továrny ale budovu prodali někomu jinému. Bylo by to nelogické a nemravné. Stejně je to s půdou, bez které privatizovaný majetek nemá žádný význam.
Jak se tedy díváte na prodej státní půdy cizincům po vstupu do EU?
Jestliže vstoupíme do EU, a vše tomu nasvědčuje, pak prodej půdy, a nejen státní, cizincům musí být zcela jednoznačně zablokován. Hlavním důvodem je kurz české měny, který je zkrátka takový, že při možnosti okamžitého prodeje v období vstupu by čeští hospodáři neměli nejmenší šanci konkurovat zájemcům ze zahraničí. Počty jsou jasné. Současná průměrná tržní cena zemědělské půdy je asi 52 000 Kč. V sousedním Německu je to 17 484 DEM, což je v přepočtu 305 000 Kč na hektar! Za tohoto stavu s prodejem půdy cizincům souhlasit nelze.
Abych byl upřímný, pak musím upozornit, že je zde ještě jiný problém, který se ale nyní „moc nenosí.“ Je to otázka naší státnosti, ke které patří několik atributů, z nichž půda je základní. To není socializmus, to je neúprosná historie a poučení se z ní. Vždyť od Bílé hory byla tato země bez půdy, respektive česká půda byla zkonfiskována a přidělena zahraniční šlechtě. Tento stav trval až do první republiky, kdy v roce 1920 byla uzákoněna první pozemková reforma, na které odvedl největší práci tehdejší agrární vůdce Antonín Švehla. Podstatou tohoto zásadního kroku bylo rozdělení velkostatků z rukou cizí šlechty mezi bezzemky, malorolníky, domkáře a další, zákonem vymezené zájemce.
Co by hrozilo v případě, že bychom přechodné období neměli?
Předně chci poznamenat, že přechodné období požaduje například i Polsko a Maďarsko. Pokud bychom realizace tohoto ochranného opatření nedosáhli, což zdá se už nehrozí, znamenalo by to pro naši zemi naprosto zásadní skutečnosti. Za prvé by rozsáhlé oblasti zejména pohraničního prstence kolem naší republiky skončili velmi rychle v rukou cizinců. Důvodů proč by se tak stalo je celá řada. Levná půda, obrovské zhodnocení vloženého kapitálu a potřeba farmářů EU se rozvíjet, což jim jejich systém už neumožňuje. Například v Kanadě jsem viděl mnoho farmářů, kteří se vystěhovali z Evropy, zde si koupili půdu a hospodaří na ní. Důvod, proč to tak udělali je jeden – zemědělství EU je pro ně příliš těsné. Kanada na rozdíl od USA tento trend, při svých gigantických rozměrech, podporuje. Ale pokračujme v naší vizi vývoje v případě neexistence přechodného období. Následovala by redukce některých výrobních odvětví. Došlo by pravděpodobně k dalšímu omezení živočišné produkce, která je náročná na pracovní sílu a investice ve prospěch jednodušší polní výroby. Důsledkem by byla významně nižší nabídka pracovních příležitostí v oblastech, kde jiné nejsou a dále ukončení činnosti mnoha malých hospodářů v těchto oblastech. Toto se děje v případech krachu hospodářských nabyvatelů už nyní. Půdu převezmou sousední či cizí firmy a živočišná produkce končí.
A na konec onen pověstný černý Petr by zbyl státu v podobě neuhrazených majetků z privatizace, které by rozmnožili stávající stovky a tisíce prázdných a zdevastovaných zařízení živočišné produkce. Jsem přesvědčen, že tento vývoj, stejně jako návrat před první pozemkovou reformu, si rozumný a slušný člověk nemůže přát.

Děkuji za rozhovor
František Meixner

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *