Aktuálně o chorobách slunečnice

Při rostoucích pěstitelských plochách a nedodržování pěstitelské kázně hrozí nebezpečné rozšíření chorob slunečnice. Preventivní ochrana proti chorobám spočívá vdůsledném dodržování osevních sledů, tedy v zachování pětiletého cyklu pěstování, v zapracování posklizňových zbytků, ve výběru odrůd vhodných pro konkrétní pěstitelskou oblast a až v poslední řadě v aplikaci fungicidů. Výše ztrát způsobených chorobami závisí na pěstovaném hybridu, na příslušné chorobě, na době a intenzitě napadení. Rozvoj chorob je v posledních pěti letech ovlivňován zejména průběhem počasí, které se stalo největší proměnnou v celém systému pěstování.

Proto je co nejdokonalejší dodržování ovlivnitelných faktorů rozhodující pro zvýšení jistoty výnosu a jeho kvality – to ostatně platí pro všechny pěstované kultury. V našem prostředí se však již chemická ochrana slunečnice ukazuje být vysoce efektivním a jistícím zásahem.
Nejzávažnějšími chorobami, které se vyskytují na našem území, jsou plíseň šedá (Botrytis cinerea) a hlízenka obecná (Sclerotinia sclerotiorum). Podstatně narostl význam červenohnědé skvrnitosti (Phomopsis helianthi – Diaporthe helianthi), fomové hniloby (Phoma oleracea) a v poslední době se šířící stříbřitosti stonku (Macrophomina phaseolina).
Vyjmenované choroby způsobují kromě hniloby částí rostliny a jejich lámání i „nouzové dozrávání“ celých ohnisek rostlin. Tento jev začíná mít velmi velký ekonomický dopad. Otázku výskytu plísně slunečnicové (Plasmopara halstedii), která je karanténní chorobou, je třeba řešit zejména výběrem rezistentních hybridů a dovozem účinně mořeného osiva.
Hlízenka obecná (Sclerotinia sclerotiorum) napadá celou řadu kultur, a proto se zamoření půdy jejími sklerocii rychle šíří. Klíčení sklerocií v půdě, popřípadě trvalého mycelia v nažkách, působí padání klíčících rostlin slunečnice. Hlavním infekčním obdobím jsou fáze šesti listů a fáze kvetení. V té době z vyklíčených sklerocií narůstají žlutavá apotécia a z nich se uvolňují askospóry. Ty po déletrvajícím ovlhčení rostliny klíčí na kořenovém krčku nebo v místě nasedání listu, nebo později na úboru (zejména v místě mechanického poškození). Vzniká šedavá až šedohnědá mokvavá skvrna. Na ní se za vlhka vytváří husté bílé vatovité mycélium. Na skvrnách se vytváří charakteristické zónování, pod povrchem napadené pletivo téměř nemění barvu, pouze se v něm tvoří bělavá, černající sklerocia.
Choroba přeruší vodivé svazky, rostlina vadne a v místě napadení se často láme. Úbor může být zcela zničen již 48 hodin po napadení. Většina nažek je v napadeném úboru infikována trvalým mycéliem. Takovéto nažky mohou být při vlhkém skladování zdrojem šíření infekce na další dosud zdravé nažky. Napadení úborů dosahuje u některých odrůd takového stupně, že ve sklizené hmotě může být až 50 % sklerócií! To se týká zejména proužkatých odrůd. V celostátním měřítku působí tato choroba nejvyšší ztráty při sklizni.
Plíseň šedá (Botrytis cinerea) je saproparazitem, a proto se množí a přežívá na jakékoliv organické hmotě. Škodí již na vzcházejících rostlinkách, ale největší škody působí při napadení stonků (nouzové dozrávání) a úborů. Stejně jako hlízenka stačí zničit úbor při odpovídajících podmínkách za méně než 48 hodin.
Po infekci se na lodyze objevuje šedozelená mokvavá skvrna, na níž ve vlhku naroste hnědozelené prášivé mycélium. Lodyha se potom láme. Napadení lodyhy je velmi podobné infekci fomou. Konidie plísně šedé rostou velmi rychle, nejlépe na směsi pylu s vodou. Proto je velmi časté napadení úborů v průběhu nebo na konci kvetení. Při napadení plísní šedou dřeň stonku i úboru hnědne – to je jeden z mála odlišných znaků proti napadení hlízenkou. Šíření choroby napomáhají stres nebo mechanické poškození rostliny.
Červenohnědá skvrnitost slunečnice (Phomopsis helianthi – Diaporthe helianthi), jejíž výskyt byl po podezření v roce 1998 ověřen, se prokazatelně šíří na celé území republiky. Nejvyšší výskyt je zaznamenáván v moravsko-slezských krajích. Přenáší se uvolňováním askospór z posklizňových zbytků nemocných rostlin slunečnice nebo sóje. Prvotním příznakem je hnědnutí žilek listů od okraje k řapíku. Pak následuje odumírání čepele listu ve tvaru V. Mycelium patogena prorůstá vodivými svazky listu až do místa jeho nasedání k lodyze. Tam vznikne většinou hnědočervená oválná skvrna bez zónování. Typickým znakem je rozplývavý okraj skvrny. V posklizňových zbytcích dozrávají v únoru až březnu následujícího roku peritécia. Z nich se uvolňují askospóry a šíří se na nejbližší porosty slunečnice nebo sóje. Ve střední části Moravy její škodlivost podstatně přesahuje škodlivost hlízenky nebo plísně šedé.
V některých oblastech, zejména na místech s propustnější půdou, se vyskytují skupiny nouzově dozrávajících rostlin. Na jejich spodní části se objevuje tmavošedá nebo stříbřitá skvrna, která většinou objímá celý kořenový krček. Od kořenového krčku nahoru se šíří nejasně ohraničená skvrna stejné barvy s rozptýlenými tmavějšími a světlejšími tečkami nebo skvrnkami. Příčinou tohoto nouzového dozrávání bývá směs chorob – foma, plíseň šedá, stříbřitost stonku nebo čerň (Alternaria spp.).
Fomová hniloba (Phoma oleracea – Phoma MacDonaldii) se šíří infikovaným osivem (mycelium nebo pyknidy v nažkách) a zamořením půdy (pyknidy na posklizňových zbytcích). Již při vzcházení působí černou skvrnitost hypokotylu a padání klíčních rostlin. Později napadá lodyhy nebo místa nasedání řapíků listů. Tam vznikají oválné černé nebo černošedé ostře ohraničené skvrny, které jsou často lesklé. V místě skvrn dochází k omezení pohybu živin. Pletivo je pod skvrnou zkřehlé, pokožka propadlá a časem se odlupuje. Vodivá pletiva uvnitř lodyhy jsou šedočerná. V místě odloupnuté pokožky se nejčastěji tvoří pyknidy.
Stříbřitost stonku (Macrophomina phaseoli = Tiarosporella phaseolina)
podobně jako alternaria a jiné plísně napadá slunečnici po celé vegetační období. Napadá také kukuřici, sóju, fazol a další plodiny. Nejdříve napadá kořenový systém – rostliny zavadají. Na bázi lodyhy se objevují šedostříbřité až černostříbřité rozptýlené skvrny. Odumírající kořenový krček má bělavé až šedavé zabarvení. Pokožka na postižené části praská a odlupuje se. Pletivo pod ní není černé a dřeň napadené lodyhy je výrazně talířkovitě segmentovaná. Téměř vždy se v dřeni objevují jako velmi četné černé tečky její mikrosklerocia. Šedostříbrné skvrny se objevují na lodyze obvykle při dozrávání. Houba ničí rostlinu vylučováním toxinů a podílí se na tzv. nouzovém dozrávání.
Alternariová skvrnitost (Alternaria helianthi) napadá všechny nadzemní části rostliny. U klíčících rostlin způsobuje padání (na děložních listech jsou hnědočerné okrouhlé zvětšující se skvrny). Citlivost rostlin trvá asi 14 dní po vyklíčení. Je však třeba dát pozor na možnost záměny této choroby s Phoma spp.! Na čepelích listů, stoncích i květních úborech se zvětšují tmavohnědé až černé hranaté skvrny, umístěné na žilnatině. Později střed skvrny šedne a tmavý zůstává pouze okraj orámovaný někdy žlutým prstencem. Onemocnění začíná vždy na starších spodních listech. Při teplotách 15 – 25 °C a při vysoké vzdušné vlhkosti se může rychle rozšířit na celou rostlinu (minimální doba ovlhčení rostliny je 12 hodin). Na stonku ničí jen pokožku a vodivá pletiva, uvnitř pouze sporadicky působí růžovofialové zabarvení dřeně. Přenáší se zejména posklizňovými zbytky a na osivu sklizeném nebo skladovaném ve vlhku.
Plíseň slunečnicová (Plasmopara halstedii = P. helianthi) – pozor karanténní choroba! – se přenáší se zejména osivem, a proto je nutné používat pouze osivo mořené účinnými mořidly a řídit se regulemi SRS.
Tato choroba často napadá již mladé rostliny a způsobuje systémovou infekci rostlin. Ty jsou zakrslé, mají kratší a ztlustlé řapíky i čepele listů, deformované čepele zasychají. K systémové infekci jsou rostlinky náchylné do deseti dnů stáří po vyklíčení. Při infekci sporangiemi za vegetace vznikají na listech světle zelené až žlutozelené skvrny. Jejich pletiva pak odumírají a zasychají. Na spodní straně napadených listů se tvoří řídké bílé povlaky sporangioforů se sporangiemi. Na zbytcích napadených rostlin (pravděpodobně jen na kořenech) se vteplých oblastech tvoří oospory zamořující půdu až na deset let (u nás přichází v úvahu pouze v nejteplejších a suchých oblastech republiky).

Ing. Karel Říha,
Ústřední kontrolní a zkušební
ústav zemědělský,
Brno

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *